V areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde sídlí také Galerie města Pardubic (GAMPA), můžete navštívit reprezentaci benátského pavilonu ve výstavním projektu Cecoslovacchia. Proč?

Odpovědí může být nejen to, že je tomu původnímu pavilonu v benátském Giardini tento rok právě 100 let, ale možná i to, že za tak dlouhou dobu je dění v tomto výstavním prostoru opředeno mnoha kauzami, nejasnostmi a zřídkakdy pak výstavou, která by právě umění měla reprezentovat v tom nejvýsostnějším výběru.

Snad i proto se kurátor Vojtěch Novák v prostorách pardubické GAMPY rozhodl pár vybraných výstavních situací obnovit a v podobě přeneseného pavilonu zhmotňuje v jednom momentu několik historických etap a tehdejších uměleckých konceptů, které byly součástí České a Slovenské umělecké reprezentace na benátském bienále, prestižní přehlídce konané už od roku 1895. V období ohrožení kultury nejen v Čechách, ale výrazně i na Slovensku, je tato výstava hlavně symbolickým aktem, který otázky ohledně povahy uměleckých institucí otevírá – a akcentuje. A pod kontrolou kurátorského vedení nabízí pohled na klíčové momenty posledních let.

Benátky se potopí, potopí se i pavilon?

Kurátorský přístup pracuje s architekturou jako s médiem paměti – a zároveň jako místem střetu, přetváření i vyprázdnění. V tomto ohledu výstava silně rezonuje s aktuálními diskusemi o kolektivní identitě, poststátní paměti a významu kulturních institucí. Obzvlášť v československém kontextu, kde oficiální i osobní příběhy po roce 1993 často divergují, má podobný návrat ke společnému symbolu potenciál přinášet hlubší reflexi. Ovšem, co skutečně společného, kromě jednoho pavilonu v Benátkách, máme ještě dnes? Historie je jedním z pout, ovšem nazírání na nejrůznější problémy a podoba jejich řešení vytváří fazety kultury, která už si dávno nepodává ruce. Romantická představa bratrství (a sesterství) napříč hranicemi nejen fyzickými, ale i mentálními, se rozpadá. Máme zájem znovu vytvářet společnou identitu?

Mezi vystavujícími umělci pardubické výstavy je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024), Vojtěch Fröhlich se svým dílem PAUZA (2022), reagujícím na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v témže roce. Součástí výstavy je také záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu. Se zcela symbolickým dílem SLOVACCHIACECO (2014), kterým Tomáš Džadoň na 14. bienále architektury v Benátkách poukazoval právě na nerovnoměrné využívání tohoto výstavního pavilonu, je zastoupen jako jediný slovenský autor právě on. Zastoupen je také Dominik Lang, který ve svých instalacích uvažuje nad modernistickou tradicí a kombinuje ji se současnými způsoby prezentace. Tentokrát zasahuje přímo do prostor pardubického pavilonu.

Když se potopí pavilon, zůstane nám kultura?

Přesto nelze přehlédnout určité limity projektu. Zastoupení slovenské strany – jak autorsky, tak tematicky – působí ve srovnání s tou českou výrazně slabším dojmem. Slovenský umělec Tomáš Džadoň je jediným zástupcem v jinak převážně české sestavě, což nechtěně narušuje rovnováhu, kterou výstava jinak tematizuje. Také interpretace původního pavilonu zůstává spíše na úrovni symbolu – chybí hlubší historický kontext, který by návštěvníkovi osvětlil jeho dobovou funkci jako nástroje kulturní diplomacie i ideologické reprezentace. Co se skutečně povedlo, je evokace pavilonu.

Cecoslovacchia
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.