Rehabilitovat pracovní proces

Díla burcující ke klidu, nosiči poselství, které není vykoupeno průměrným zpracováním. Práce sama se stává pro Kristinu Fingerland neutuchajícím motivem – při vlastní tvorbě si uvědomuje její váhu, činnost samotná vede k výsledku v podobě uměleckého díla. Její artefakty ale často fungují i jako mementa váhy práce lidí otročících v sériové výrobě. Stírání rozdílů mezi umělcem a divákem, mezi člověkem a mimolidskými existencemi. Jak vybízí Kristina společnost ke změně? A k jakým formám vyjádření vyzývá sama sebe? Zastavte se a naslouchejte…

Výstava Softshell na mě působila jako souhra prvků, které se k sobě navzájem vztahují a tvoří jedno komplexní dílo. Měla jsi od začátku jasnou vizi toho, jak to bude spolu fungovat, třeba i v návaznosti na prostor Entrance gallery, nebo se to vyvíjelo postupně a přirozeně to dospělo do téhle fáze?
Díky oddálení vernisáže kvůli koronaviru jsem na přípravu měla o dva měsíce víc času, takže bylo víc prostoru pro dotáhnutí myšlenky. Pro mě je velmi podstatný smysl díla, nejen jeho vizuální zpracování. Snažila jsem se vytvořit komplexní prostor s příjemnou atmosférou. Během studia grafiky a ilustrace jsem se potýkala s prostorem plochy a studiem volného umění jsem si přibrala další dimenzi. Je to pro mě tedy stále nová disciplína a baví mě zkoušet její možnosti. Na výstavě Softshell jsem zapojila i performance, s níž pracuji prvně. Tohle médium jsem zvolila pro bezprostřední komunikaci tématu s divákem. Prostřednictvím performance společně vytváříme utopickou monotónní pracovní buňku, v níž každý má své místo a v klidu si pracuje nebo odpočívá. Výstavu jsem připravovala asi půl roku. První byl objekt vystavený na AVU klauzurách – je to spací kimono odkazující svými barvami a nadýchaným péřovým materiálem k tělové terapii (stimulace určitých bodů), hledání bezpečného, měkkého, útulného místa. Celý prostor prostupuje vůně, což je pro mě velice důležitý aspekt spojený s pohodou a klidem, reprezentuje pro mě životní nadstandard a cílenou péči o sebe.

Tématem performance, potažmo celé výstavy, bylo přeformulovat pohled na pracovní podmínky, hranici mezi prací a odpočinkem. Většina společnosti pracuje v neúnosné míře, aby zaplatila nájem a držela krok s konzumem, za nulové jistoty a důvěry v ochranu státem. Sweatshopy vykořisťují sociálně slabé a roztáčí bezvýchodnou spirálu nespravedlnosti. Takže jeden z performerů, „dozorce“, hraje improvizované pohádkové písně na xylofon a místo zuřivého bubeníka na galejích zpříjemňuje pracovní proces. Nás babička takhle uspávala a já ji často podezřívala, že hraje víc pro sebe, než pro nás, ale právě proto to mělo takovou magii, hudbou komunikovala svůj vnitřní svět. Další performer, „pečovatel“, všechny udržoval v optimálním rozpoložení pomocí textilních soch – náplasti, hodinek bez ručiček, objímajících rukou… V peřinkovém kimonu dřímal symbolický „spáč“, jemuž byly obměňovány pleťové masky.

Do obrazů se zase propisuje téma mimolidského vnímání okolního světa s důrazem na empatii a péči o ty méně viditelné. Drobní živočichové jsou zobrazeni v mnohonásobném měřítku, aby se s nimi člověk dokázal lépe ztotožnit. Jde o vyzdvihnutí komunitního přístupu a soudržnosti spíš než soutěživosti, odmítnutí soutěže.

Ta spolupráce je krásně vidět i na propojení různých tvůrčích médií – malby, textilu, performance…
Určitě. Ty malby mají splňovat roli obrazů v čekárně – hyperprostor pro „klienty“ čekající na odžmolkování svých oděvů. Součástí performance je totiž tato služba prodloužení funkce oblečení, forma upcyklace, o níž se delší dobu snažím ve své praxi. Moment odžmolkování je záměrně trochu úsměvná maličkost, na niž je upřena velká pozornost – malé je velké. Stejně jako mé malby zvětšují mikroorganismy a neznámé dění v trávě, na odžmolkování používáme velké vlněné ručně dělané ulity – šnečí práce. Důraz je kladen na kvalitu na úkor kvantity, přesně opačně, než je tomu v rea­litě. Když je

Péče o duši

Když se vrátím k tomu opravování oblečení, minulý rok jsi dělala workshopy, kde jsi ukazovala lidem, jak se dá oblečení opravovat. Jak jsi říkala, na první pohled je to taková banální věc, povrchní činnost spojená s praktickým životem, ale vlastně zrovna v tvém případě tyto workshopy měly mnohem hlubší pozadí, a to upozornit na obnovu vztahu k věcem a jejich podstatě.
Teď už se od opravny vzdaluji, byl to spíše návod, který jsem rok prakticky zaštiťovala a cítím, že už k tomu nemám co víc dodat. Naštěstí je mnoho lidí, kteří štafetu přebírají. Jsem moc ráda za všechny zkušenosti s tím spojené, navštívila jsem různá města, setkala se se skvělými lidmi a cítila formující se komunitu s měnícím se přemýšlením. Používali jsme tradiční techniky jako záplatování, patchwork nebo štupování. Je to zkušenost, která se musí zažít, péčí o materiál pečujeme o svou duši.

Před dvěma lety jsi prezentovala sérii upcyklovaných mikin upozorňujících na problémy dnešního světa. Máš pocit, že od té doby se situace okolo fast fashion zlepšila? Myslíš, že je reálné, že by se v blízké budoucnosti obliba fast fashion výrazně minimalizovala? Jinými slovy, vidíš posuny v tom, jak lidi vnímají módu?
Tím, že se pohybuju jako každý člověk v určité sociální bublině, jsem si už hodněkrát myslela, že je vyhráno, a to i protože jsem viděla, jak se o tom pořád píše. Jenže problém je, že je to strašně chytlavé téma pro novináře, influencery a podobně, ale otázka je, kdo to reálně žije. Například v koronavirové krizi to způsobilo, že se svět otočil vzhůru nohama, přitom to teď naopak akcelerovalo ještě víc, protože lidi mají stihomam, že nestihnou, co měli naplánované, přitom to měl být impulz, že se lidé mají usebrat a přemýšlet o tom, čemu svůj čas věnují.

Mám hodně kamarádek, které se tomu tématu věnují a probíraly jsme životní cyklus udržitelných materiálů, například jak moc je biobavlna udržitelná. Z průzkumů vychází, že každý bio materiál má velká úskalí. Nejlíp vychází kupovat věci ze sekáče, kupovat si jich co nejmíň a přemýšlet o svém stylu, co nejvíc se oprostit od trendů. Název té bakalářky je Metanoia, což znamená v řečtině změna smýšlení. Je strašně složité vyjít z vlivu reklam, které na nás neustále řvou ze všech stran, ať konzumujeme. Myslím, že se to možná trošku zlepšuje, ale těžko říct. Hlavně je to jen jedna část toho konzumerismu, na ten se pak napojují třeba velkochovy, takže potravinový průmysl, spalování fosilních paliv a tak dál. V tom všem je třeba najít si místo, jak se nezbláznit a v ideálním případě pomoct, ale přitom si nemyslet, že člověk spasí svět. Zároveň systémová změna začíná u jedince.

Umělec nebo designér?

Jak chápeš roli umělce v takovém světě? Myslíš si, že každý umělec by měl mít nějaké poslání, něco předat, nějak se angažovat? Nebo uznáváš i uměleckou tvorbu směřující pouze k potěšení?
Myslím, že každý svojí tvorbou potřebuje komunikovat něco jiného. Důležité je taky uvědomit si, že každý umělec prochází nějakým vývojem – to znamená, že může začít s vizuálně působivými věcmi a časem si uvědomit, že chce tím uměním i něco sdělovat. Někteří aktivisté, kteří studují na uměleckých školách, záměrně sami netvoří umění. Je to jejich koncept, protože je tady toho příliš mnoho a radši organizují demonstrace, blokády, lidi z Limity jsme my a další. Já v poslední době chci, aby moje práce měla nějaký aktivizační prvek. Určitě neodsuzuju lidi, kteří dělají jen vizuální věci, ale pro mě to určitě není a považuju to spíš za design, než za umění. Vnímám to tak, že pokud to nemá hlubší význam, jímž nemyslím jen aktivizační, tak se mi to může líbit, ale to je všechno. Jak to vypadá je pro mě ale neméně důležité. Používám jako materiál i odpad, ale pořád se snažím, aby to bylo esteticky přitažlivé, nemám moc ráda trashovou stylizaci.

Samozřejmě pokud se člověk zajímá o ekologickou stránku věci, tak vidí, že nejlepší by bylo přestat tvořit materiální věci úplně. To je smutné a ani si nemyslím, že správné. Každopádně třeba na té výstavě jsou všechny látky z Textile Mountain, prodejny deadstockového textilu. Taky je pro mě důležitá kvalita materiálů: čím dál víc sahám po přírodních materiá­lech, které dobře stárnou. Jelikož se naše společnost potýká s nadbytkem hmoty, je důležité i přeformulovat škatulku odpadu – využít maximum, používat co nejdéle a vyhazovat minimum. Skvělý model jsou swapy, knihovny věcí a podobné projekty. Je také třeba podporovat technologie, které tvoří nový materiál ze starého.

Média, která používáš, ale nejsou vždy hmotná. Vedle vizuální tvorby i píšeš.
Ano, text bývá na začátku tvorby příběhu, mytologické fantazie. Na výstavě je součástí kimona strašidelná ukolébavka. Mám za sebou tvorbu několika autorských knih a literatura je pro mě velmi důležitá. Odmalička jsem milovala imaginární světy, do kterých jsem utíkala ze školy. Jen v poslední době se špatně soustředím, a proto málokterou knihu dočtu.

Moment výroby

Jak se vůbec výtvarné umění rodí, třeba ve srovnání s literárním textem?
To je různé. Někdy tě napadne tvar, někdy téma, jindy text. S texty – kdybych to chtěla napsat, tak to nikdy nenapíšu, ale někdy přijde chvíle, kdy se mi to tam začne kupit a už musím psát. Vizuální tvorba je dost podobná. Hodně důležitý je moment zrození v mysli – a to dost často právě v případě textu nebo kresby, skici – protože když to máš v hlavě, tak si myslíš, že to máš perfektně vymyšlené a že je to jasné, ale jakmile to začneš převádět do reality, tak začneš chápat, že to tak úplně jasné není, protože ti chyběl druhý a třetí rozměr.

Jakou technikou jsi vytvářela vlněné šneky, které jsou součástí výstavy?
Mamka mojí nejlepší kamarádky, Hana Stocklassová, je módní návrhářka, která pracuje s přírodními materiály jako je vlna nebo hedvábí. Vynalezla různé způsoby plstění, kombinace plsti s pleteninou a podobně. Takže jsem ji poprosila, aby mi s tím pomohla. Vyrobila jsem si formy z polystyrenu a proces probíhal mokrou cestou, máčením. Mýdlem se do sebe ty jednotlivé vrstvy propracovaly, pak se to dalo do sušičky, kde se to zcelilo a vznikla z toho plsť. Tohle řemeslo je velmi staré a jsem moc ráda, že jsem si ho pod jejím vedením, snad ne naposledy, mohla vyzkoušet. Zaujal mě moment výroby, kdy záleželo na jemnosti a pomalosti, hrubou silou a rychlostí se to hned zkazilo. Je mi vzdálený přístup, kdy umělec je jen designer, ale už ne řemeslník, mě baví být účastníkem procesu tvorby jako takové.

Je tedy tvorba pro tebe relaxační činností? A narušuje ji občas stres z toho, aby se výsledek povedl?
Díky tvorbě a seberealizaci jde stres určitě do ústraní, ale samozřejmě ho také pociťuji. Snažím se s ním cíleně pracovat a postupně ho zvládnout, ale je to řehole. Při dodělávání každé výstavy, knížky, zakázky je přítomný hodně. Paradoxně nejvíc stres pociťuji, když nic netvořím. Hodně mi pomáhá sbalit se a pracovat na chatě, když to jde. Tam je velká zahrada, na verandě si pustím Vltavu, kočka spí vedle mě v košíčku, je to oáza.

Na výstavě se objevuje také motiv masky. Na mě to nejprve působilo konvenčním dojmem – maska jako druhá, možná dokonalejší tvář, kterou si musí člověk v dnešní soupeřivé době nasazovat…
Rozhodně to je jeden z významů, také se jedná o pleťové masky, čili fetišizace povrchní unifikované krásy. Na druhé straně je tam přítomen i aspekt péče.

text: Tereza Vydrová