U příležitosti 60. výročí navázání diplomatických styků s Čínskou lidovou republikou pořádá Národní galerie v Praze ve spolupráci s Národní galerií v Pekingu ve Veletržním paláci dvě výstavy čínského umění.Výstava s názvem Otevřená vize představuje návštěvníkovi současné čínské výtvarné umění, zatímco ojedinělá expozice Stíny na jevišti nás seznamuje s nepříliš známou oblastí tradiční čínské kultury, stínovým divadlem.

Otevřená vize
Současné čínské umění je nejen u nás, ale po celém, řekněme západním světě v poslední době velkým hitem. V posledních letech i u nás proběhlo několik výstav čínských avantgardních umělců. V létě jsme jich mohli několik vidět i na přehlídce Prague Biennale v Karlíně. Kdo by ale čekal, že v Národní galerii najde podobné expresivní, divoké a kritické obrazy, ten bude možná zklamán.Výstavu samostatně připravila Národní galerie v Pekingu a česká strana se na výběru exponátů podílela jen okrajově.

Název výstavy, Otevřená vize, má evokovat liberalizující se politické a kulturní prostředí současné Číny a její otevírání se světu. Snaha demytizovat pověst zprofanované kultury a dokazovat za každou cenu, že se komunistická společnost nebrání novým vlivům, je znatelná na každém kroku.

V Malé dvoraně otevírá expozici hodnotově neutrální blok s názvem Poetické povahy, který se opírá o rozsáhlou čínskou kulturní tradici. Převažují zde střízlivá, avšak emocionálně nabitá díla s přírodní tematikou. Strohé, mnohdy pouze černobílé zpracování, dává vyniknout precizním liniím. Mohutné, od stropu až k podlaze zavěšené svitky papíru s jednoduchými motivy stromů, připomínají tradiční formu svitkových obrazů. Najdeme zde jak abstrakci, zastoupenou výrazně barevným obrazem s výmluvným názvem Nefritové absolutno, tak tušové malby krajin, které je možné shlédnout na přilehlé videoinstalaci i rozanimované.

Výstava pokračuje v mezaninu. Kontrastem ke klidným, přírodním výjevům, je druhá část výstavy, s podtitulem Tváří městského světa. Úvodní fotografie dokumentují urbanistické trendy současného Pekingu a nimi spojenou nutnost změny tradičního životního stylu. Náladu tohoto přerodu dobře dokumentuje snímek zachycující dvě holčičky školního věku nechápavě zírající na stavbu mrakodrapů. Následuje série až budovatelsky laděných údernických obrazů z prostředí stavby a továren. Překvapením této sekce byla videoinstalace Zhan Tao s názvem 1.2.3.4. (2006), která v krátkých prostřihách dokumentuje denní rituál čínských zaměstnanců – něco mezi rozcvičkou, vojenským cvičením a stranickou schůzí – který je povinný v každém podniku. Zaměstnanci oblečeni v uniformách stojí v řadách jako vojáci, poslouchají povely, vykřikují naučené slogany a odpočítávají se prvý, druhý, třetí..atd.

Do této, největší sekce, spadají dále i obrazy s tématikou konzumní společnosti. První dvě fotomontáže, ve kterých je idylická krajina zobrazena jako skládka, místo hor jsou nánosy suti, místo lesů odpadky zelených hadrů, má jasné kritické poselství. V dalších dílech, zobrazující reklamní poutače na panelácích nebo ve skupinové malbě s názvem „Série krajin“, zobrazující nepřeberný výběr zboží na pultech obchodů, není jasné, zda jde o oslavu nebo kritiku. Blok uzavírají velkoformátové fotografie mladých lidí v městském prostředí.

Třetí oddíl výstavy, Obrázky bytí, má jasně existenciální podtext. Motivy úvodních obrazů je například portrét za kapkami vody nebo dav lidí se stejnými obličeji, připomínající poutač k filmu V kůži Johna Malkoviche. Rozebírá se zde ale i náboženská otázka; v instalaci Svatá úmluva namluvil mladý umělec čínský překlad Bible na 119 DVD, svázal je v deskách jako knihy, umístil do polic a vystavuje je spolu s filmem, dokumentujícím postoje ke křesťanství v současné Číně.

V poslední části výstavy vychází malba z techniky fotografie. Působivé byly nejvíce dvě série He Jinwei s názvem „Cena života“ přestavující sekvenci 6 desek. První přechází od celku k detailu a zobrazuje přibližující se portál katedrály, druhá naopak postupuje od detailu k celku a je na ní namalován muž připomínající Milana Kunderu. Zda to je skutečně on, se nepodařilo zjistit.

Ačkoliv expozice představuje několik odlišných trendů v současné čínské malbě, je na ní znát, že je koncipována oficiální čínskou nomenklaturou. Odráží tedy jen jednostranný pohled na čínskou malbu – představuje to, jak by vypadat měla a ne to, jak doopravdy vypadá. Zastoupeni jsou pouze oficiální umělci. Můžeme si zcela oprávněně klást otázku, jak je tomu u nás v případě Národní galerie ve vztahu k ostatním, okrajovým uměleckým tendencím v souvislosti se zastoupením určitých jmen a děl na jejích stěnách. V tomto ohledu výstava otevřela oči a pomohla více pochopit důvod, proč se u nás pořádají podobné akce, jako je již zmiňované „vzdorobienále“ v karlínských průmyslových halách.

Stínové divadlo
Co bylo napsáno o výběru děl pro výstavu Otevřená vize, zcela určitě neplatí pro souběžnou výstavu s názvem Stíny na jevišti. Ta českému divákovi přestavuje málo známý čínský kulturní fenomén stínového divadla. Traduje se, že vzniklo ve 2. století před naším letopočtem, když císaři Wu Dimu zemřela jeho oblíbená konkubína Li. Aby mu nebylo smutno, šaman mu vyrobil její figurku. Jak se stín figurky promítal na vlnící se závěs, měl císař pocit, že je stále s ním.

Stínové divadlo, vycházející z pověstí a mytologie,  přestavuje v čínské kultuře lidovou tradici už od pradávna. Jeho rozšíření je dáno jednak oblibou útvaru a jednak tím, že loutky jsou malé a snadno přenositelné. Skládají se z hlavy a těla a jejich různými kombinacemi je možno vytvářet množství postav. Zastoupeny jsou archetypální role ženy, muže, malovaný obličej a šašek. Dochovaly se i ostatní rekvizity, jako židle, kulisy znázorňující prostředí paláce, lesa, dvora, předměty denní potřeby aj., které jsou také hodnotným historickým pramenem vypovídajícím o době.
Součástí této lidové zábavy byla i hudba, která divadlo doprovázela, a tak lze na vlastní oči vidět a slyšet čínský tradiční strunný nástroj hüquin, gong a různé bubínky.

Pro lepší představu se lze podívat na videoukázku bajky, která trochu připomíná naše staré večerníčky. I v ní se ale zrcadlí kolektivní aspekt čínské společnosti; přijde bouřka a zboří dům. Zvířátka se ho společnými silami snaž znovu postavit a všichni jsou veselí a šťastní, protože spolu mohou pracovat.

Co? Otevřená vize ; Stíny na jevišti
Kde? Národní Galerie v Praze, Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7.
Kdy? 09.10.2009 – 10.01.2010, otevřeno denně mimo pondělí, 10:00 – 18:00