Virtuální realita jako médium umění dnes otevřeně zkoumá hranice lidského vnímání, emoce i sociální problematiku. Festival ART∗VR v pražském DOXu (21.–23. 11.) představil soubor projektů (mnohé z nich ve světové premiéře), které technologickou formu imerzního vyprávění využívají k prohloubení empatie a kritické reflexi současného světa.

Sedím na temné pavlači a postupně můj pohled zabírá různé části světa, který se kolem mě rozprostírá. Kousek přede mnou zábradlí, jehož obrysy se vyjeví poté, co je můj zrak zaostří. V protějším domě jedno z oken červeně září, ve vedlejším okně pozoruji obrys sedící osoby shrbené nad mobilem na pozadí zeleně rozsvíceného pokoje. Soustředím se na vzdálenost jednotlivých fragmentů mého okolí, postupně se ukazují ve všech svých rozměrech, vystupují jejich detaily, uspořádání, hranice. I jejich zasazení v prostoru se najednou zdá jako samostatný jev hodný zkoumání. Všechno se mi zdá tak surreálné.

Moje pozornost je vycvičena z virtuální reality. Zdá se to paradoxní, že? To, co jsem právě popsala, byl můj „skutečný“ zážitek po víkendu plném sledování imerzních digitálních děl. Nejen sledování, byla jsem v nich silně angažovaná pohybem – ať už se jednalo o nepatrné fyziologické procesy uvnitř či na povrchu mého těla a vnitřní impulsy, nebo o vědomá a záměrná gesta při samotném „hraní“. Na mysl mi vytanula myšlenka amerického ekologa a filozofa Davida Abrama, že technologie nás připravují o schopnost vidět věci vícerozměrně, namísto toho se omezujeme na dvourozměrné displeje a tento způsob vnímání pak převádíme i do hmatatelného světa. Je stále těžší vnímat předměty a jejich části v plastičnosti, která je jim vlastní.

Virtuální realitou k rozprostřenosti věcí

Zní to absurdně, ale zdá se mi, že zkušenost s VR můj způsob vnímání přivedla k této reliéfovosti, mnohovrstevnatosti a rozprostřenosti věcí. Připadá mi, jako by mi připomenula tu magii hmatatelných, různostranných věcí. Ve VR jste neustále překvapováni tím, co a kde se okolo vás objevuje, co se k vám přibližuje a k čemu se přibližujete vy. Zdá se to tak fyzické, reálné, ale přesto jste si vědomi, že jste v galerii a máte na sobě headset, díky němuž se vám to všechno vyjevuje. Prvky, které vás obklopují, objevují se a mizí, nahrazují jiné. Vidíte je stále z jiné perspektivy, zdají se tak fantastické, neuvěřitelné, vzbuzují úžas. A právě tyto emoce a reakce se mi vryly do těla a nyní se v nich odráží každý spadený list, dlažební kostka či kus kovového zábradlí.

Vyvolával podobné pocity ve svých počátcích film? Působily snímky tak neskutečně a skutečně zároveň? Dnes stále větší část populace filmy nudí, její pozornost se snadno nechá rozptýlit, což je do velké míry důsledek ultrakrátkometrážních videí na sociálních sítích. Pokud chcete, aby si člověk prohlédl alespoň několik sekund z vašeho videa, musíte ho zaujmout v prvních třech sekundách, doporučují odborníci na tvorbu na virtuálních platformách. Možná může VR disponovat sebereflexivním efektem pouze v začátcích. A pokud se někdy stane společensky běžnou a sdílenou zkušeností, spadne do módu zvyku a její transformační tendence se vytratí.

Lekce znakové řeči, pobyt v pokojové rakvi i zkušenost s potratem

Sekce AsteRisk* zkoumala politická a společenská témata. Neslyšící kluk Eddie (Eddie a já, Maya Shekel) mě naučil pár výrazů ve znakové řeči, mohli jsme si jejich prostřednictvím povídat, dokázala jsem ho jimi uklidnit nebo mu dodat kuráž. V tomto vyprávění naše spojenectví vedlo ke šťastnému konci – i přes počáteční obavy a rozhodnutí neúčastnit se školního výletu, po noci lesního dobrodružství s příšerkou, jejíž roli jsem zaujala, Eddie nakonec do autobusu za novými zážitky nastupuje.

Naopak Pokoj nebo rakev (Kay Kwan, Lam Le) je poutí, která se odehrává na jednom místě, a paradoxně proto je tak náročná. Dílo konfrontuje diváka s extrémem bytové krize odehrávající se v Hong Kongu. Tlak na naše smysly a fyzickou stísněnost či až klaustrofobické pocity, které v miniaturním bytě (resp. pokoji) zažíváme, nás vedou k empatii vyvstávající nikoli z intelektuální úvahy, ale ze syrového tělesného pocítění prostoru, který mnozí obyvatele Hong Kongu sdílí.

Popovídala jsem si i s Kristen (The Choice – Chapter 2 & 3, Joanne Popińska), ženou popisující svůj zážitek s potratem v Texasu. Na základě tamního zákona má zdravotnický personál právo lhát, pokud má podezření, že pokud by se žena dozvěděla pravdu o svém plodu, rozhodla by se pro potrat. A to je přesně scénář, kterým si prošla i Kristen, jež s manželem toužila po zdravé dceři. V průběhu jsem mohla volit otázky, které jí položím, a tak měl celý zážitek povahu intimního rozhovoru.

Impulsivita, hra s realitou, rave

V hlavní soutěži mě zaujal Impuls: Hra s realitou (May Abdalla, Barry Gene Murphy). Na pár metrech čtverečních, které jsem měla k dispozici, jsem mohla pozorovat impulsivní chování několika protagonistů s diagnostikovaným ADHD. Dílo mě prostřednictvím autentických výpovědí a interaktivních herních prvků přivedlo do subjektivního světa čtyř lidí, kteří se s ní dennodenně vypořádávají. Jednoho z nich jsem pozorovala při nebezpečných skocích mezi domy, další postavu jsem potkávala v trápení nad náhlými rozhodnutími a nepromyšlenými činy v interakci s druhými, kterým nedokázala zabránit. I přes mou jistou obeznámenost s ADHD měl pro mě tento mixed reality dokument edukační efekt navázaný na osobní vtažení do jednotlivých příběhů s jednotící linkou.

Největším zážitkem pro mě byl RAVE švýcarského režiséra Patricka Muroniho, který pojal toto téma jako rituál, zasvěcení. Byla jsem v roli 17leté dívky, kterou její starší sestra se svou partou bere na její první rave. Trasa k němu je ale dlouhá, je třeba se naladit, připravit a najít ten správný směr k lesnímu parketu. Na úplném začátku piju vodu z plastové lahve, moje vidění je rozostřené, těla ostatních i jejich okolí tvoří spíše barevné pigmenty než celistvá hmota. Když se ukáže, že spolu s vodou jsem vypila i LSD, přichází lehká panika a zároveň vzrušení. Když konečně dorazíme do cíle, už je jen tanec a tolik dechberoucích barevných vjemů, které trvají dost dlouho na to, abych se po skončení tohoto zážitku několik desítek minut vzpamatovávala. V mém těle doznívají beaty acid techna a vybavují se mi ty úchvatné barvy a světla houpající se a probleskující všude, kam se podívám.

Plastisapiens, netopýří vidění a můj vztah s posledním stromem

Tématem letošního ročníku festivalu byly mimolidské perspektivy. (K vidění byla výstava ART*VR: Mimolidské perspektivy do 23. 11. 2025.) Tato část festivalu pohltila diváka do různých způsobů percepce. Mohli jsme cítit totožnost s tkáněmi ve vnitřním prostředí plastovo-lidského těla, jímž se postupně stáváme. V poetické meditaci na téma lidské identity v éře plastového antropocénu Člověk plastový (Miri Chekhanovich, Édith Jorisch) jsem se stala hybridní bytostí – plastisapientem procházejícím proměnou, která rozostřuje hranice mezi organickým a syntetickým. Ruce se mi v průběhu zkušenosti mění, prostředí je měkké, poddajné, podivně příjemné. Environmentální halucinace, která nenásilně podněcuje otázky: v co vyústíme, když plast přestane být vnějším odpadem a stane se námi?

Nasazuji si masku netopýří hlavy, pohybuji se po foyer hlavního výstavního sálu a vydávám co nejvyšší zvuky. Na základě nich se mi totiž před očima tvoří barevně znázorněné vlny – frekvence převedené do vizuálního kódu. Dílo Netopýří zrak (Jiabao Li, Botao Hu, Matt McCorkle) rezonuje s filozofickou otázkou: „Jaké je to být netopýrem?“ Tu položil už americký filozof Thomas Nagel ve stejnojmenné eseji z roku 1974, kdy zkoumal možnost poznání světa z perspektivy bytosti s odlišnými smysly.

V díle Poslední strom (kol. Fresh Do) vnímám svůj vliv v široké síti ekosystému. V tichém kontemplativním prostředí v blízkosti stromu se nořím do jiného časového rytmu: strom zde není kulisou, ale bytostí, skrze niž vnímám sebe sama. Svým pohybem ovlivňuji jeho tempo, proudění vzduchu i světlo. Lidské tělo se proměňuje ve vztahu s jiným a ladí se na hluboký věk dřeviny.

Tělesné poznání světa

Dá se očekávat, že díla VR díky naší osobní angažovanosti posuzujeme subjektivněji než jiná umělecká média. Je logické, že nás zaujmou náměty, které jsou bližší naší vlastní zkušenosti a nastavení a dokážou nás zcela pohltit. Pokud jsme ale dost otevření, mohou nás imerzní práce uchvátit tím, jak odlišnou zkušenost od té naší nám dokážou zprostředkovat. Myslím, že tato schopnost dovést diváky k reflexi, přemýšlení nad svou pozicí v široké síti vztahů a nad perspektivami druhých, je zásadní zásluhou umění VR.

Opouštím místo festivalu a uvažuji nad transformační silou, jakou virtuální realita může mít v rukou umělců, kteří s ní zacházejí nikoli jako s atrakcí, ale jako s citlivým médiem. Imerzní práce pak nejsou jen vizuálními instalacemi, ale prostředími, která nás vtahují do jiných těl, rytmů, forem existence – ať už jde o netopýří echolokaci, život stromu, raveovou extázi, neurodiverzní vnímání, environmentální mutace, nebo tísnivou realitu mikrobytu. Při pavlačové kontemplaci vzpomínám na filozofii Merleau-Pontyho – tělem chápeme svět, poznáváme, díky tělu jsme, stáváme se. Jeho zapojení ve VR mi připomíná, že prostor mu není vnější, děje se ve mně a já skrze něj. Reflektované tělo si uvědomuje svou pozici spolutvůrce zkušenosti a světa.