Jen málo kdo ví, jak vypadá nebo jak se jmenuje, jeho tvorba však nese natolik autentické rysy, že je jen těžko nerozpoznatelná. Řeč je o brněnském výtvarníkovi Timovi, který se stal nejvýraznější osobností českého street artu. Svou sarkastickou deklamací vstupuje do veřejného prostoru a reaguje na problémy ve společnosti. Jaké je tvořit více než dvacet let v anonymitě? Čeká nás v budoucnu velké odhalení?


Jak bys sám sebe vlastně definoval? Vnímáš se jako street artista?
Možná spíš jako street autista. Ve street artu vnímám tendence k bezobsažnému zdobení a to mi moc vlastní není, takže vám tady jako každý budu tradičně zpívat refrén o škatulkách, do kterých se mi nechce vsouvat. Když dělám venku, mám pocit veřejné samomluvy a taky malby v plenéru přímo na plenér.

Chtěl jsi být vždy umělcem?
Zase se pokusím vyzout z otázky – to, abych se označil za umělce, mi nejde přes pusu. Zní to hotově a definitivně, cítím svoje nedostatky a limity na to, abych hrdě držel prapor jednoznačně podtrženého bytí. Ale možná bych si to mohl přiznat, abych měl vnitřní alibi na to se cítit divně.
Jaký to byl pocit, když přišly první veřejné ohlasy na tvou tvorbu?
Nepamatuju si nějaký větší breakpoint, ale s některými medializovanými věcmi jsem měl spíš čirý strach, než že bych si užíval vlnu zájmu.

Už dvacet let si držíš anonymitu, mrzelo tě někdy, že se ke své tvorbě nemůžeš veřejně přihlásit pod vlastní identitou?
To mě mrzí. Na druhé straně je to taková obrana před egem nebo „slávou“, ale možná bych mohl vylézt z ulity na světlo. Je to pro mě otázka, jestli to není taky náhodou přetrvávající strach z toho dospět a napřímit se z té celoživotní schovky.

Timo
je pseudonym brněnského výtvarníka, známého především pro jeho street­‑artové počiny. Vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, tvořit však začal už na střední škole kolem roku 1997. Umělci se daří více než dvacet let držet v anonymitě, jen málokdo tedy ví, kdo za krátkými básněmi a sarkastickými slogany opravdu stojí, rukopis je však jasně znatelný a Timo se za dobu svého působení dostal do povědomí široké veřejnosti.



Zapisuješ si nápady, které později s rozmyslem realizuješ, nebo jednáš spíše spontánně? Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?
Zapisuju si a cedím. S přibývajícím věkem samozřejmě čím dál víc, takže občas spadnou pod stůl možná i dobré věci, které by mohly přijít na svět. Ale snažím se nápadům utínat hlavy, abych se v tom neztratil. Odděl a zhušťuj, říkali alchymisté. V poslední době se snažím koncentrovat na téma a hovořit v celistvých větách. Jednotlivá krátká sousloví jsou v ideálním případě esencí, ale zrovna tak můžou být jen spontánními výkřiky, o kterých si zpětně řeknu, jestli byly potřeba.

K prezentaci svého umění využíváš veřejný prostor, jaký máš vztah k architektuře?
To nevím. Jsem úplně nemocný z toho barevného zateplování. Vesnice na jižní Moravě, to je lego peklo. Cukrářský běs. Všechno zateplené a rohy rovné tak, že když se na ně podíváš, rozřízneš si oko. Mám rád chvění a dotyk ruky. Současná schopnost technologicky vyrábět na tisícinu milimetru přesně mě děsí. Jinak pokud maluju na architekturu nejen jako na podklad, vychází mně z toho nejlíp něco jako nefigurativní ornament, jemně nepřesný, chvějící se v lince. Polidšťující onu pravoúhlost. Pokud sám produkuju nějaké přesné věci, baví mě hlavně ta oficiální forma kontrastující s ilegálním vstupem.

Jak vnímáš Brno v kontextu veřejného prostoru?
Jako parkoviště a veřejný showroom automobilů. Jinak mám rád brownfieldy, do kterých se ještě nestačil zahryznout developer a ze kterých občas vyběhne zajíc.

Cítíš po těch letech vůbec ještě adrenalin, když sprejuješ na ilegálních místech?

V poslední době se snažím dělat buď tam, kde je to relativně „bezpečné“, tedy na periferiích a bokem, nebo se mi daří „odbavovat“ věci legálně.

Před šesti lety jsi v rozhovoru pro Radio Wave uvedl, že street art jako takový v Česku moc není, změnilo se za tu dobu něco?
To asi jo, ale mám rád street art typu trenky na Hradě. A takového je asi pořád pomálu. Většinou se ty věci chovají krotce a zdobně. Hlavně, aby nebyly kontroverzní (hrozné slovo). Ale těžko říct. Su zlej a nic se mně nelíbí.

Jaký máš názor na jeho vystavování v uměleckých institucích?
Když je to formou videoprojekce fotek z outdooru, tak cajk. Sám dělám plátna, do kterých se ta ulice určitě taky promítá. Ale samozřejmě přetahovat to stylem Ctrl C Ctrl V do galerie je hovadina. To je jak chytit zvířata v džungli a narvat je do zoo. Jednou jsem to zkusil a doteď se tvářím, že se nic takového nestalo.

Pár let zpátky jsi v Praze vystavoval obrazy, které byly inspirovány tvými vlastními sny a trochu se vymykaly tvorbě, kterou od tebe běžně známe. Plánuješ něco dalšího?
To je linka, která mě hrozně baví a vypadá jako cesta. Jak už jsem říkal před chvílí, měl jsem často pocit, že se snažím zachytit z reality jednotlivá slova nebo předměty, fokusovat je rámem, dát na podstavec, a tím podtrhnout jejich význam. Ale nevím, jestli se stejně tak nedá říct, že byla opuštěná. Touto kapitolou jsem otevřel dveře a vkročil do krajiny, ve které se můžu procházet a umístit tam spoustu věcí a začít spojovat jednotlivá slova ve věty a začít vyprávět celé příběhy. Samozřejmě povětšinou obrazem, ve kterém jasná definice podkluzuje do poetických mlh meziřádků. Ale vypadá to jako prostor, ve kterém se začíná spojovat všechno dosavadní do nových celků. Mohl by to být program na doživotí. Je to trochu experiment, ale táhne mě. A nechtěl bych se nechat omezovat dosavadní zavedenou jistotou a udržovat v chodu kladkostroj stereotypu a prohlašovat ho za styl.

Na závěr si nemohu odpustit otázku, chystáš někdy v budoucnu veliké odhalení?
Já věci moc nechystám. Nemám rád slovo projekt, protože mám pocit, že vylučuje nesmělé osahávání nových klíčků a výhonků, které teprve zjišťují, kam se vydat. Samozřejmě nějaká kostra je fajn, aby se rostlinky neválely jenom po zemi. Vylézt na světlo plánuju posledních dvacet let, takže mám spíš pocit, že veškerá provizoria bytní v trvalost. Možná by mi to pomohlo – vystoupit z role pozorovatele do aktéra příběhu. Musím se optat sám sebe, co s načatým životem.

text: Markéta Mazalová