I Praha má své bienále. Jeho první ročník Ve věci umění / Matter of Art (VVUMOA) nese podtitul Pojď blíž. Zcela neplánovaně mu do jeho průběhu vstoupila pandemie a tak kladené otázky zaměřující se na témata péče, empatie či intimity rozšiřují tento tematizovaný estetický prostor o setkání s novým jevem; nucenou izolací a vynucenou samotou.

Každé dva roky konaná událost spojená zejména se světem současného umění dostává pod kurátorskou koncepcí Terezy Stejskalové a Víta Havránka letos prvně prostor i v několika místech v Praze. První edice bienále se skrze jazyk emocí a perspektivu empatie a péče pokouší nahlédnout skrze pětačtyřicet představených umělkyň, umělců i kolektivů na zkušenosti, ve kterých nejsme osobně zaangažováni, které jsou nám svými postoji, zvyky a jednáním cizí. Bienále ráda kladou otázky a nebylo to jinak ani na letošním Biennale di Venezia, které se koná už od roku 1895 a je jedním z nejnavštěvovanějších. I jeho poslednímu ročníku, který byl provázen starou čínskou kletbou překládanou jako Přál bych vám žít v zajímavých časech, nateklo doslova do bot a z důvodů povodní bylo předčasně uzavřeno. Bienále Ve věci umění se sice potýká s dopady těch nejzajímavějších restrikcí, které kurátoruje vláda, ale dosud je přístupné od začátku, tedy od 22. července, až do 15. listopadu a to zdarma na několika místech. Snaha o maximální přístupnost je tak umocněna nejen skrze volné vstupné, ale i bezbariérové přístupy. (aktuální termín konání výstavy souvisí s aktuálními vládními nařízeními, pozn. red.)

Intimita jemně, perforovaně, afektovaně
Jedním z výstavních míst je prostora Galerie hlavního města Prahy ve druhém patře Městské knihovny. Ta, jakožto jedna z nejlepších tuzemských výstavních sálů, představuje rozmanitou selekci autorů, které hlavní téma bienále Ve věci umění zaštiťuje; na jednom patře se tak divák setká s dílem Adrieny Šimotové Osamělost (1977), ztvárňující toto rozpoložení eufemicky skrze látkový objekt z tkaniny instalovaný z větší části položen na zemi. Setká se i s několika díly Aleny Kučerové v drsnější formě perforovaných pocínovaných plechů ze přelomu 60. a 70. let. K tématu bienále se vztahuje i krátké filmové cvičení tehdejšího studenta FAMU Allana Elgarta z roku 1966, které je jedním z nejpřímějších českých filmů (cca do roku 1989) o homosexualitě. Můj čas je tvůj čas je náš čas není čas by tak klidně mohlo zaznít jako další statement nějaké další edice přehlídek umění se současnou tématikou, ponechává si ho ale prozatím jen Elgartův snímek. V dalším sále je návštěvník osobně kustodem upozorněn na náročnější obsah, který se mu vizuálně dostane za černou oponou, auditivně ho ale hned u vstupu do sálu skrze rozpoznatelný řev a nářek obeznámí, že za oponou zhlédne podoby ženského porodu. Přestože se má umění vydávat kamkoli se lidský stud či tabu zdráhají jen nahlédnout, porod ženy je natolik osobní a nepřenosnou zkušeností, že videa, která navíc doprovází manifest, jehož forma i obsah připomíná výtvor dílny spolku ezoteriček s laktační psychózou a který je zakončen větou „Nechť jsou velebena lůna našeho příchodu a odchodu“ z celé, v poslední době velmi akcentované a populární tématiky, činí teatrální frašku a ženu ženě – eufemicky řečeno – dehonestuje a problematiku zkresluje. Jak pak na takové výstupy, které jsou zároveň výraznou konfrontací patriarchátu, nahlíží heterosexuální mužský divák, tedy potenciální partner/muž rodící ženy, třeba lepší nedomýšlet.

Součástí bienále je doprovodný program, který se zaměřuje na zkušenosti napříč společenskou třídou, pohlavím a kulturou. Výběr textů, které problematiku vzájemného porozumění a možnosti soužití dále zkoumají, jsou součástí antologie vydané iniciativou pro současné umění tranzit.cz ve spolupráci s GHMP. Projekt je součástí mezinárodní sítě East European Biennial Alliance společně s polským Biennale Warszawa, ukrajinským Kyiv Biennial a maďarským OFF-Biennale Budapest.

Přestože formát bienále skrze myšlenkový leitmotiv předkládá hlavně díla současného umění, nemálo těch historických – tedy starších deseti až patnácti let – předložilo i bienále Ve věci umění. Nutno podotknout, že celkový výběr je rozmanitý, nutno zmínit, že v celkovém dojmu poněkud roztříštěný. Velké metropole, které nabízí paralelně množství kulturních událostí a život v nich proudí výraznou dynamikou bez ohledu na snahu kulturních aktivátorů, jsou pro pořádání obsáhlých koncipovaných přehlídek rozmístěných na mnoha místech náročným živlem pro zkrocení. Právě proto jsou pro obsáhlé kulturní události vhodnější malá města, která dočasný proud zájemců zvládnou hostit a naopak jej uvítají. Přívětivě pak přinesou i komfort samotnému divákovi, kterému je ostatně událost směřována. Vybrané město a jeho místa pak pulsují primárně otázkami nastolenými uměleckými podněty a netříští se v ruchu velkoměsta. Přestože je pražské bienále jedním z nejmladších, snad tedy nezanikne krátce po porodu.

Bienále Ve věci umění
Praha (různá místa)
22. 7.—15. 11.