Všichni ho známe. Reprodukci některého jeho plakátu měly naše babičky pověšenu v předsíni. Slovanská epopej je něco velikého a famózního, o co se pořád někdo hádá. Přibližně víme, kdy žil, a jeho jméno nám asociuje pojem secese. A dál?

Inscenace Ženská epopej divákovi představuje Alfonse Muchu nejen jako umělce, ale především jako člověka. Skrze čtyři ženy, které pro něj v životě mnoho znamenaly, rýsuje malířův život od prvních pokusů s barvami a plátnem přes vrchol kariéry až k nevyhnutelnému stáří. Sestra Anna, jež mu první obětavě stála modelem. Pařížská herečka Sarah Bernhardtová, díky které se prakticky přes noc stal slavným. Manželka Marie Chytilová, s níž odešel na čas do Států, aby si vydělal na své životní dílo, Slovanskou epopej. A aby poznal, že ač je všude dobře, stesk po domově je hrozná věc. A konečně – vzpomínka na dávno zesnulou maminku v okamžiku blížící se vlastní smrti. Postupně umělce oslovují, vzpomínají na společně prožitý čas, vyprávějí o něm publiku. Hovoří každá o své vlastní etapě v životě člověka, který do světa umění vstoupil jako velký inovátor, ale nakonec nebyl schopný odpoutat se od vlastního stínu. Jeho někdejší originalita ho po zbytek života už jen pronásledovala.

Všechny čtyři ženy představí jediná herečka, Martina Balážová. Drobnými a jednoduchými, přesto zřetelnými změnami kostýmu se přenáší z postavy do postavy; sundá si šátek, rozpustí vlasy, změní charakter. Jaro, léto, podzim, zima… všechna roční období, celý umělcův život, celé hodinové představení leží na jejích bedrech; kromě ní je na scéně už jen muž za klavírem, Mucha… spíš jeho stín. V podání Jakuba Pospíšila či Zdeňka Dočekala vede malíř se svými ženami lyrický dialog: mluví s nimi jen hudbou. Nálady, pocity – radost, lásku, vztek, odmítnutí, to vše vnímáme jen z tónů a melodií. Je to zvláštní rozhovor slov (a dobře víme, jak umí být někdy ženy upovídané) a hudby, ale nerozuměl by mu snad jen člověk z kamene.

Herectví Martiny Balážové je pastva pro oči. Nejkrásnějším na celém představení však zůstávají Muchovy obrazy. Ve hře zazní, že je to jen akademismus, teatrálnost, patos – a s tím se vlastně nemůžeme přít. Když si vzpomeneme na některý z plakátů, vyvstane nám před očima tak trochu kýčovitý obraz ženy s vyzývavě odhaleným ramenem, obklopené ovocem, květy a kudrlinkami. Přesto ale mají Muchova díla velkou sílu, schopnost potěšit oko a pohladit duši. Martina Balážová několik z nich přivede v život; když ve stylizovaném rámu v pozadí jeviště, oblečena do bílé řízy ozdobené šátkem, zaujme některou z typických póz, jako bychom rázem viděli ženu, která stála Muchovi pro ten který obraz modelem.

Nakonec se vlastně z Ženské epopeje o Muchovi moc nedozvíte. Že se trápil, že jeho vztahy k ženám byly problematické, že se mu v Americe stýskalo po domově – to jsou všechno klišé, která bychom mohli hrát o prakticky kterémkoliv umělci. Člověku, který o Muchovi opravdu neví nic víc, než jsem načrtl na začátku textu, představení ukáže jen hrubý obrys umělcova života. Právě tahle neúplnost ale nutí, aby člověk sednul k počítači nebo zašel do knihovny a začetl se do nějakého životopisu. Nejlépe s bohatým obrazovým doprovodem. Tvůrcům Ženské epopeje se podařilo takový malý, krásně ilustrovaný náznak životního příběhu stvořit. Mucha by měl, myslím, radost. ∞


M. Balážová / M. Magdová: Ženská epopej
Divadlo Bez Hranic (Křesomyslova 14, Praha 4)
premiéra 29. 9. • reprízy 4., 12., 18., 28. 11. 19:30