Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

Alfonse Muchu si asi každý vybaví především ve spojení s bravurní kresbou ornamentů zahalujících polonahá těla lepých děvčat na plakátech epochy fin de siècle. Tyto obrazy se pro svou diváckou přístupnost staly natolik rozšířenými, že se s nimi setkáváme skutečně všude (některá umístění jsou až bizarní). V kontrastu k této popularitě stojí Muchovo srdeční monumentální dílo, ve kterém představuje svou myšlenku panslavismu a které bylo ještě před pár lety široké veřejnosti téměř neznámé.


Zrod myšlenky
První myšlenka na vytvoření cyklu, který by popisoval dějiny veškerého Slovanstva, vznikla v umělcově hlavě poté, co dostal zakázku na výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny v rámci chystané Světové výstavy v Paříži roku 1900. Zde pojednával v malém epopej jižních Slovanů. Když potom odjel do Ameriky, kde se seznámil s americkým milionářem, rusofilem a slovanofilem Charlesem Richardem Cranem, který mu byl ochoten celou věc financovat, představa Slovanské epopeje získala jasné obrysy. Zamýšlený cyklus dvaceti velkoformátových obrazů měl popsat historii Slovanů od jejich počátečního vzepětí přes útlak okolními národy až po konečnou a vítěznou apoteózu. Tento celkový počet byl přitom předem promyšlený – dvacet pláten bude tematicky rozděleno na deset obrazů z dějin českých a deset z dějin všeslovanských. Další rozdělení (vždy po pěti obrazech) se týkalo charakteru vyobrazení – vznikla tak skupina alegorická, náboženská, válečnická a kulturní.

Na podzim roku 1909 pak malíř zaslal pražskému starostovi dopis, ve kterém nabízí městu Praze darem celý cyklus Slovanské epopeje, s podmínkou, že mu bude vystavěn adekvátní výstavní prostor – nejlépe na Petříně. Od začátku měl přitom představu jednoduchého polokruhového pavilonu s vrchním osvětlením. Nemělo se jednat o klasickou galerii či muzeum – podle Muchových představ by měl tento objekt fungovat jako jakési slovanské duchovní centrum. Městská rada tento velkorysý dar přijala a byla ochotná splnit i zadanou podmínku.

Slovanský trojský kůň
Alfons Mucha si pro práci na tak rozsáhlém úkolu v roce 1910 pronajal od hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda prostory na zámku Zbiroh, kde si ve velkém sále zřídil ateliér a kde v letech 1912–1928 i s celou rodinou bydlel. O dva roky později zde dokončil úvodní tři obrazy celého cyklu a předal je městu Praze. Nicméně přes veškeré jeho dobré úmysly se ještě před začátkem prací zdvihla proti jeho dílu velká vlna nevole – jak z řad modernistů, tak od zastánců klasického národního umění. Jedni mu vyčítali malířské zpátečnictví a anachronismus, druzí odklon od tradiční mánesovsko-alšovské linie malby, která podle nich jako jediná mohla správně a výstižně charakterizovat tak závažné téma, jako jsou dějiny Slovanstva. Další, co Muchovy současníky dráždilo, byl právě onen požadavek samostatného výstavního pavilonu – vždyť vlastní galerii dosud neměli „daleko významnější umělci“, o moderních autorech ani nemluvě. Josef Čapek nazval Muchův dar dokonce „trojským koněm“.

Podzimní zahrada ve Veletržním paláci
Práce na zbirožském zámku nicméně pokračovaly a kulturní časopis Zlatá Praha pravidelně otiskoval reprodukce dohotovených pláten i s jejich popisy. Roku 1919 se Alfons Mucha rozhodl vystavit pět z jedenácti již hotových obrazů v letním refektáři Klementina a k této příležitosti vyšel i katalog s Mistrovým úvodem. Reakce na výstavu byly velmi rozporuplné – od nadšení po úplné zavržení. Když byl pak o rok později stejný soubor představen divákům v Chicagu, výstavu navštívilo 200 000 lidí.

Roku 1926 přesunul Mucha svůj „slovanský ateliér“ do posluchárny školy U Studánky v Praze-Holešovicích, kde o dva roky později mohutný celek dokončil a 21. 9. 1928 ho oficiálně předal městu Praze. Ve velké dvoraně právě dokončeného Veletržního paláce byla u příležitosti oslav desetileté existence mladé republiky veřejnosti představena Slovanská epopej v celé své kráse. Zajímavostí je, že výstava byla pojata ve stylu 19. století – v kontrastu k modernímu jednoduchému interiéru funkcionalistické stavby byla celá dvorana proměněna v podzimní sad a kolem obrazů vznikly pískem sypané cestičky. O výstavě, která trvala do konce října toho roku, se zmiňuje prakticky veškerý dobový tisk.

Další osudy aneb kam s ní?
Aby nebyla poškozena, byla Epopej za války ukryta v podzemních prostorách Archivu země České v Praze a hned roku 1945 opět přesunuta do školy U Studánky. Další osud cyklu pak vlastně sleduje osudy celé naší země – v roce 1948 bylo dílo jak jinak než zestátněno a ocitlo se – jak se říká – „na dlažbě“. V situaci, kdy nikdo nevěděl, jak se k tomuto dědictví postavit a jak s ním naložit, byl celý soubor roku 1950 dlouhodobě zapůjčen Moravskému Krumlovu, kde do roku 1968 probíhala jeho rekonstrukce. Tady byl vystaven v prostorách místního zámku až do února 2011, kdy byl převezen zpět do Prahy.

Otázka, co si počít se Slovanskou epopejí, vyvstala hned v devadesátých letech. Padaly nejrůznější návrhy, byly pořádány architektonické soutěže na novou budovu pro její uložení, aby se dostálo slibu, který Praha Muchovi kdysi dala. Jedny z nejreálnějších návrhů umisťovaly novostavbu na Vítkov, na Vyšehrad a na holešovické Výstaviště – vždy ale zůstalo pouze u idejí a pracných architektonických vizualizací. V tomto momentě se ozvali dva ze tří umělcových dědiců – vnoučata John a Geraldina Muchovi, kteří si v případě nedodržení dané podmínky na výstavbu výstavního pavilonu dělali na celek dědická práva. Naštěstí pro město se ale Praze nakonec podařilo soubor obhájit.

Další bitvy kolem „nešťastného“ Muchova daru nastaly v okamžiku, kdy Praha projevila zájem o jeho přesun zpět do hlavního města. Moravský Krumlov, který vděčil Slovanské epopeji za svou popularitu, se svého „hlavního taháku“ pochopitelně nechtěl jen tak vzdát. Nicméně na faktu, že dílo bylo stále majetkem města Prahy, se nic změnit nedalo. A tak se Epopej – stočená na obrovské bubny – nakonec přece jen stěhovala.

Moravské loučení
Moravskokrumlovští mají asi oprávněný pocit křivdy a ublížení – poté, co se o soubor padesát let „vzorně“ starali a věnovali mu péči, pořádali zde komentované a speciální kostýmované noční prohlídky, jim byl najednou a bez skrupulí vyrván. Zbyl jen vztek, vzpomínky a prázdnotou zející rozpadající se zámek. Sami občané potvrzují, že „teď už tu nebude nic zajímavého k vidění“, nic, co by mohlo přitáhnout turisty. Zatím asi nevidí, že teprve teď se jim otvírá cesta k zájmu a péči o ostatní a původní památky, které město má a které byly kvůli Epopeji odsunuty do pozadí.

Pravdou zůstává, že i přes veškerou starost, která byla Slovanské epopeji v Moravském Krumlově věnována, prostory místního zámku absolutně nevyhovovaly moderním zásadám uložení díla takového významu. V okamžiku, kdy výkyvy vnitřní teploty kolísaly kolem deseti stupňů, nehledě na vlhkost, která dělá s plátny a barvami divy, nebyla taková instalace nadále udržitelná. Sama jsem měla možnost zhlédnout obě dvě výstavy a rozhodně nemohu mluvit o rovnocenném působení. V moravskokrumlovském zámku byla plátna, jistě i z prostorových důvodů, nepřehledně poskládána bez vnitřní koncepce a návštěvník neměl možnost potřebného odstupu. Celkově na mě instalace působila spíše jako z nouze ctnost. Oproti tomu Veletržní palác poskytl souboru dostatečný prostor a klimatické i světelné podmínky odpovídající moderní výstavní péči. Nemluvě o působení na návštěvníka, které nová instalace nabízí. Zde teprve může naplno vyznít monumentalita celku, která je kromě jiného dána obdivuhodnými rozměry jednotlivých pláten: 6 × 8 metrů.

Danajský dar nebo kulturní dědictví národa?
Alfons Mucha maloval cyklus, kterému přikládal pravou váhu svého umění a jehož vznik pokládal „za svou svatou povinnost národu“, v době, která už fakticky směřovala jinam. Rozvíjely se směry jako kubismus, futurismus a Kandinskij a Kupka přinášeli nové objevy abstraktní malby. Není tedy divu, že Slovanská epopej se svým historicko-secesním provedením neměla jednoznačný úspěch a vzbuzovala spíše rozpaky. Na druhou stranu se jedná o naprosto unikátní, malířskou technikou dokonalé dílo, jehož význam je pro historii českého dějepisu umění nesporný. Se souborem podobného rozsahu, monumentality a pojetí se nemůžeme setkat snad nikde jinde na světě.

Alfons Mucha – Slovanská epopej
Veletržní palác, velká dvorana
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
10. 5. 2012–30. 9. 2013
út–ne 10:00–18:00
90 / 180 Kč