Může divadlo pohnout společnost k nápravě? Marek Hejduk je dost skeptický. Vidí ale možnost, že by se divadlo mohlo stát opinion leaderem, pokud budou chodit správní lidé na správné hry. Píše tedy drama, aby upozornil na něco, co mu přijde shnilé ve státě… A doufá, že přijdou ti praví diváci.

Pokud někdo zná od Václava Havla jen jednu jedinou divadelní hru, nejspíš to bude Audience, snad díky jejímu legendárnímu ztvárnění Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem. Dramatik zde stvořil postavu Ferdinanda Vaňka, částečně autobiografického hrdinu, člověka mírného a neprůbojného, který je ale neustále vystavován tlaku okolí: pořád po něm někdo něco chce… a nikomu nezáleží na tom, jestli je to pro Vaňka samotného – pro jeho svědomí a morální zásady – v pohodě.


Životopis dramatické postavy Ferdinanda Vaňka ale Audiencí neskončil. Sám Václav Havel ho udělal hrdinou dalších dvou her Vernisáž a Protest, do vlastních dramat ho přejali i někteří autorovi disidentští přátelé: vznikl tak například Kohoutův Atest a Marast, Landovského Arest nebo Příjem Jiřího Dienstbiera staršího. Nejnověji na tuto linii navazuje Marek Hejduk aktovkou Rest. „Když jsem zjistil, že aktovek s Ferdinandem Vaňkem existuje více, začal jsem je číst a přemýšlet o nich. Původně »poslední« je Kohoutovo Safari, ve kterém je Ferdinand Vaněk (poté, co byl vyhoštěn do Rakouska) hostem televizní debaty. V ní se ale nedojde k podstatě, a on ze znechucení a možná i zoufalství nad přístupem v Rakousku raději uteče zpět do Československa. Pak se tedy objevuje ještě v Kohoutově hře Nuly, ale jen se mihne… Nicméně mne napadlo, že jeho osud není úplně zakončený,“ vysvětluje Hejduk svou motivaci napsat další „vaňkovku“.

A co vy si o tom, pane Vaňku, myslíte?
Teatrologové ale mluví o Vaňkovi jako o „dramatickém principu“ – spíš než postava je to prototyp chování. Bylo by tedy vlastně úplně fuk, kdyby nejnovější „vaňkovka“ na dřívější osudy svého hrdiny tak úplně nenavazovala. Scenáristovi se ale podařilo umně skloubit minulé „příběhy“ o Vaňkovi s mystifikátorsko-biografickou podstatou, která mu byla už od Audience vlastní.

Tým divadla No Kakabus se pod režijním vedením Daniela Svobody vyjadřuje k palčivému problému, o němž se mluví vlastně pořád, naposledy ve světle jednoho nedočkavě sledovaného bratislavského soudního procesu: vypořádali jsme se dostatečně s komunismem? A – především – s komunisty? Prominenti někdejšího establishmentu jsou – a to je bez debat – stále mezi námi. Jakou ale mají dnes ve společnosti moc? Mohou ovlivňovat veřejné mínění, politiku? A především: jaký vliv mají na bádání o svých vlastních zločinech?

Ferdinanda Vaňka všichni znají. Je to on, kdo za totality nejvíce trpěl, byl to on, kdo komunisty nakonec porazil a z balkonu Melantrichu vítězně zdravil lid, jenž dole na dlažbě Václavského náměstí skandoval jeho jméno. Kdo jiný je pak tím nejlepším kandidátem na pozici ředitele Ústavu? Jenomže nic není jen černé nebo bílé, v tomhle případě mají věci nádech trochu do ruda. Vaňkovi nepomůže, že jeho vlastní záměry jsou – jako vždycky byly – čisté, že vším, co dělá, slouží pravdě a lásce. Kvůli své dobrotivosti a důvěřivosti je nakonec vmanipulován do něčeho, co… ale neprozrazujme.

Škoda že jen polotovar…
Hra byla inzerována a provedena jako scénické čtení. Je to škoda, v některých místech se kvůli tomu představení zadrhává, jinak slušné herecké výkony troskotají na neautomatičnosti textu, občas se zdá, jako by herci ani netušili, jaká replika bude následovat, a o emocích se rozhodovali až v půli věty. Nejvíce divák trpí tam, kde je třeba, aby na sebe repliky opravdu navazovaly – v hádkách, disputacích, přeochotném přitakávání. Apoziopeze ve scénáři jsou následovány nepatřičnou pauzou, kterou ani bezradné rozhození rukama nezachrání. Až tuhle potíž herci na příštích reprízách napraví, bude Rest dobře napsané, jistě zahrané a k zamyšlení ponoukající divadlo. ∞


Marek Hejduk: Rest (Divadlo No Kakabus)
Divadlo Bez Hranic (Křesomyslova 14, Praha 4)
premiéra 15. 6. • reprízy 10. 9., 4. 10., 1. 11., 29. 11.