Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

Čtyřicátá třetí sezóna brněnského HaDivadla se nese v tématu věčného návratu ve smyslu poučení se z minulosti. Budoucnost čeká krize a je nutné se obrátit zpět a najít ztracený směr. Přesně do tohoto konceptu zapadá hra K antropocénu. Ústředním tématem inscenace je totiž ekologická katastrofa, která je za rohem a přináší nám nečekané výzvy.

Vypadat zúčastněně
Třídíme, neplýtváme, nosíme si ovoce a zeleninu z obchodu ve vlastních pytlíkách. Usilujeme o to, aby se náš roční odpad vešel do zavařovací sklenice. Kupujeme si tuhé šampóny, jezdíme MHD a jsme vegani nebo aspoň vegetariáni. Snažíme se napravit chyby předešlých generací a kompenzovat znečišťování a plýtvání velkých korporací. Stačí to ale? Nezašli jsme už tak daleko, že není cesty zpět? A co budeme dělat, až to tady celé skončí? Co po nás zbude?

Mnoho otázek bez odpovědí, jejíchž vyslovení může být natolik pochmurné, že vyvolá nečekaný zmatek a hlavně ztrátu přízně a politických bodů. Na to naráží hned první část inscenace představovaná přednáškou prezentovanou první postavou hry, jakousi typickou mluvící hlavou. Její řeč je bez obsahu. Jen sype pojmy a slova, které slýcháme ze všech možných médiích poslední několik let a to především proto, že už je naprosto nutné politicky reagovat a není možné se dále tématu vyhýbat. Akce ale musí být organizovaná. Ekologické summity, snižování emisí, jednotlivé agreementy s váhou nebo spíš bez ní. Kapacity jednají podle scénářů imagemakerů a hlavně lobbistů nejrůznější nadnárodních firem. Chtěným výsledkem je nic a deadlinem pro akci nikdy. Vždyť je ještě čas.


Udělej gesto
Hra se snaží zasáhnout všechny body společenského spektra. Pomocí projekcí, světel, mlhy, hluků a zvuků, za které hra vděčí především Martinu Bitalovi a Ladislavu Mirvaldovi, se tedy přesouváme z politické přednášky, někam, kde to důvěrně známe. Už nejde o proslovy na konferenci, ale o debaty před hospodou, kde podává každý svůj neomylný názor. Tento svět na rozdíl od bezobsažného žvanění a postoje ani tak, ani tak ukazuje názor silný a agresivní. S ním nezamává nic a ve stylu hiphopového krále ho druhá postava inscenace ztělesněná Jiřím Svobodou prezentuje s neomylností a vervou.

Hra se nevyhýbá ani střelbě do vlastních řad. Nejen, že zesměšňuje neschopnost obyčejného člověk vyjádřit nějak logicky spoluúčast na možném zániku lidstva bez toho, aby vypadal komicky a pozérsky, ale i krizi umělecké tvorby. Autor ukazuje, že postihnout souvislým a smysluplným textem takový všeobjímající fenomén jako je ekologická krize je téměř nemožné a v současném bodě cesty umění především nudné. Na scéně je nutné šokovat. Na škodu není nějaké to sprosté slovo a gesto. Pódium, papír či plátno to snese. Část projektů taky jen parazituje na pojmu, který je zrovna v kurzu. Nejde jim tudíž o to něco reálně změnit, ale především sbírat plusové body.

Nakonec… dementi
Autor sám označuje hru za ukázku apokalyptického dementního umění. Dvě hlavní postavy, které podivnou taškařici předvádějí, jsou na konci hry zcela dětinské. Při závěrečné recitaci ekologické básně se už jen chovají jako páťáci na besídce a tak podle autora možná budeme reagovat všichni, až možný konec přijde. Už nebude vyhnutí a my se budeme jen pitomě chechtat jako malé děti. Z ničeho si nebudeme nic dělat, protože nebude zbytí. Zen na konci cesty. Blázny přece nic netrápí.

Důležité je zdůraznit, že hře nejde o žádné velké umělecké ambice. K antropocénu je nakonec nejlepší v kombinaci se závěrečnou diskuzí, která bohužel ale neprovází každé představení. Přednáška za účasti autora a také sociologa a ekologa v jedné postavě už přinesla kýžená fakta o reálné situaci naší planety a především změn nezměn přinášející nekonečné jednání mezi jednotlivými státy a také korporacemi. To celé už moc, na rozdíl od schválně pitomně komického představení, k smíchu není. Antropocén či chceme-li capitalocén jsou jen názvy, které nic neznamenají. Dopad krátkozraké činnosti nás lidí je ovšem znatelný. Důležité je rozhodně nepropadat skepsi ani se nenechat ukolébat politickými prohlášeními a naopak aktivně hledat řešení a to ne pouze slovy a pózou, ale činy. ∞


K antropocénu
HaDivadlo (Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno)
premiéra 2. 3. • nejbližší repríza po 23. 4. 19:30



text: Barbora Tichá