Vosto5 představením Kolonizace v divadle Archa prozkoumává nové možnosti svých předcházejících nápadů – inspirace komiksem a hry mezi diváky. Velice efektní představení trochu kazí slabší příběh, ale ve výsledku to moc nevadí. Rozhodně je na co koukat!

Poslední inscenace souboru Vosto5 měla veliký úspěch. Původní plán, že bude Dechovka jednorázový projekt s velmi omezeným počtem repríz, nevyšel a představení se hraje dodnes. Diváky na Dechovku jistě táhne mimo jiné nezvyklý koncept – v Baráčnické rychtě můžete být nejen svědky, ale i účastníky příběhu o zakládání sokolovny, poválečném odsunu Němců a politických soubojích o pomník padlým.

I nové představení, nazvané Kolonizace, je svým způsobem site-specific; využívá především bohatých technických možností a prostorové variability divadla Archa. Diváci u vstupu dostanou sluchátka a stojíce na parketu se ocitnou v jakémsi obřím kosmickém inkubátoru. Do něj se čirou náhodou provrtá tým vesmírných těžařů, aby ho – odvážně a poněkud bláhově – prozkoumali. Co objeví a jak to dopadne, není ve výsledku důležité. Otázkou zůstává, jestli je relativní banalita děje záměr, nebo problém, totiž jestli není příběh příliš překryt formou.

Ta je totiž opravdu vybroušená. Díky sluchátkům vás zvuk (sound designérem představení je Martin Tvrdý, možná známější jako Bonus) vtáhne přímo doprostřed dění, světelné efekty Tomáše Morávka můžete takřka ohmatávat (protože světlo samo si na vás určitě alespoň jednou sáhne). Dotknout se ostatně, máte-li odvahu, můžete takřka všeho, včetně herců samotných, respektive jejich skafandrů (ty jsou, mimochodem, na první pohled profesionální, při důkladnějším prozkoumání navíc velice vtipné). Po počátečním ohledávání útrob kosmického megavejce totiž průzkumníci sestoupí z rampy divadla do kotle mezi diváky a zbytek představení se odehrává převážně zde.


Tady se nám přece nemůže nic stát
A tím narážíme na nepřehlédnutelné slabiny inscenace. V Dechovce koncept hry mezi diváky funguje skvěle, i když je Baráčnická rychta nacpaná k prasknutí. V Arše se ale herci v davu ztrácí a nemáte-li pořádně ostré lokty, abyste se vždycky prodrali dopředu, anebo metr dvacet na výšku, často jste odkázáni pouze na dialogy. Možná by představení fungovalo mnohem lépe, kdyby bylo diváků dvacet; při naplněné kapacitě divadla se z odvážného nápadu stává problém.

V Dechovce navíc každého jednoho diváka účinkující přímo zapojí do děje, i kdyby jen tím, že mu hostinská donese půllitr piva. Vesmírní inženýři ale diváky ignorují, prochází špalíry, které publikum vytváří za cenu několikerého šlápnutí na nohu, a tváří se, jako by byli v obrovském prázdném prostoru. Je škoda, že se autorskému triu Havelka-Prokop-Cihlář nepodařilo příběh vymyslet tak, aby využili obrovský potenciál nápaditého a skvěle vyrobeného scénického tvaru.

Vzpoura oslněných mozků
Neubránil jsem se srovnávání s Dechovkou, musím tedy připomenout ještě jednu inscenaci souboru Vosto5, totiž Péráka. Stejně jako ona totiž i Kolonizace čerpá svůj námět ze starého českého komiksu; tentokrát je to Vzpoura mozků, která vycházela na konci sedmdesátých let v časopise ABC. Jména hrdinů k ní odkazují zřetelně, příběh inscenace jen okrajově, hlavní myšlenku ale mají shodnou: přemítají o schopnostech a omezeních člověka v konfrontaci s jiným druhem inteligence – inteligence organismů na bázi křemíku, počítačů a robotů. Uvažují o možnostech poznání a také o hranicích, které by člověk ve svém vlastním zájmu možná neměl překračovat.

Tedy – Vzpoura mozků takto rozhodně přemýšlí. Kolonizace by se jí možná ráda alespoň přiblížila, ale, jak už jsem psal, příběh a jakékoliv myšlenky divákovi trochu unikají, je totiž zahlcen efektním provedením. Možná to byl záměr; já ale od divadla čekám především příběh a až pak podívanou. Kolonizace tak zůstává jen scénickou pornografií, kterou rozhodně stojí za to navštívit, ale nesmíte čekat zážitek přespříliš intelektuální. ∞


Vosto5: Kolonizace
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra 1. 2., nejbližší reprízy ne 5. 6., po 6. 6., út 7. 6.