Hudební skupina Lunetic patří k symbolům divokého přelomu milénia, ačkoli její vzestup se téměř nedá vysvětlit. Co stálo za jejím úspěchem? Jak se staly z obyčejných kluků z Mostu hvězdy tehdejší pop music? A nemůže za to náhodou pád meteoritu? Nejen na tyto otázky s určitou mírou nadhledu, ale i nostalgie hledají odpovědi režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová ve své autorské inscenaci The Legend of Lunetic Divadla NoD.


Možnosti nemožného
Pátraní po příčinách boomu Luneticů pojali Preslová s Lesákem formou mockumentu, který si zakládá na mísení fikce a reality. V tomto případě se jedná o pád meteoritu v roce 1995, jehož úlomky dopadly na území Moldavska a České republiky, díky čemuž v první zemi vznikla skupina O-Zone a ve druhé právě Lunetic. Protože jak jinak bystě chtěli vysvětlit, že po dobu pěti let (1995–2000) představoval tento boy band fenomén tehdejší pop music?

Při sestavování scénáře si režijně-dramaturgická dvojice dala záležet především na rešerších a pracovala s pestrou škálou pramenů, zejména s dobovými tiskovinami, jako bylo například Bravíčko. Získané informace se konfrontují s osobními zkušenostmi tvůrců i účinkujících (Láďa Karda, Janek Lesák, Martin Cikán a Jan Strýček), kteří tuto éru zažili jako žáci základní školy. Právě zde se možná začínají bortit kvality inscenace s velkým potenciálem a originálním tématem, protože paměť je selektivní a umí fakta s odstupem času měnit. Herci zdařile zaplňují jinak téměř prázdné jeviště svými výkony, které oscilují mezi stylizovaným a civilním herectvím. Povedeně vystupují ze svých rolí, avšak kromě nadsázky ovládá jejich komentář sentiment, tudíž představení nejistě osciluje mezi nostalgií a ironií. Na jedné straně se jeví jako satirická společenská sonda, na druhé jako oslava divokých devadesátých let.

Výlet do minulosti
Podstatným prvkem, který devadesátky optimistickým způsobem konzervuje, je fakt, že tvůrci příliš míří na divácké emoce. Ty podněcují skrze technicky i esteticky velmi působivé taneční výstupy New Kids in the NoD za doprovodu nejen písní Luneticů, ale i jiných tehdejších zahraničních interpretů. V sále se tak navozuje dobová autentická atmosféra, která možná nezáměrně utlumuje nadsázku, o kterou tvůrčí tým rovněž nepochybně usiluje. Éra The Legend of Lunetic natolik ožívá, že na závěr představení se rozpohybuje do rytmu písní Luneticů téměř celý sál. Kritický modus ustupuje, minulosti se sice tvůrci jízlivě vysmívají, ale rovněž jí dávají dostatečný prostor. Kritický komentář současnosti pod náporem hvězdné show mizí.

Když se zamyslíme, Janek Lesák a Natálie Preslová nejsou jediní, již pracují se žánrem mockumentu a snaží se z představení vytvořit atraktivní podívanou pro všechny generace. Neméně o to usiluje například i Tomáš Dianiška, který obdobným způsobem v ostravském Divadle Petra Bezruče zpracoval osud zpěvačky Věry Špinarové v inscenaci Špinarka. Čím se liší od The Legend of Lunetic? Že mezi všemi těmi reflektory a známými songy nezapomíná na kritický komentář a na závěr nabízí divákům děsivé vyznění zasahující i současnost. V případě inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové se můžeme děsit maximálně toho, jak si šílenou poslední dekádu 20. století dokážeme i přes přinejmenším zarážející fakta idealizovat.


The Legend of Lunetic
Divadlo NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
premiéra 27. 11. 2021
nejbližší repríza čt 27. 10. a pá 28. 10.