Søren Kierkegaard je považován za prvního existencialistu, Jean-Paul Sartre filosofii existence proslavil. Na svého předchůdce ve všem navázal, s jedním malým rozdílem. Existenci zbavil jejího opia, jak mu říkal Karel Marx – Boha. Moderního člověka zbavil všech jeho alibi a daroval mu svobodu – v jednom balíčku s úzkostí, náhodami a absurdními shodami okolností.

Není divu, vždyť jeho myšlenky se rozvíjely v ovzduší druhé světové války, nejničivějšího
válečného konfliktu lidských dějin. Sešity z podivné války začínají v polovině září 1939, kdy
narukoval jako meteorolog do armády, a končí v březnu 1940. V květnu jeho jednotka upadla
do zajetí. Po propuštění se v Paříži zapojil do činnosti odbojové skupiny Résistance (Odpor).
Před válkou učil na prestižní École normale supérieure a na kontě už měl známé novely
Nevolnost a Zeď. Mobilizovat se nechal dobrovolně. Nemusel – pravé oko mu výrazně
uhýbalo do strany a byl na něj slepý jako patrona, levé měl zastřené a viděl na něj špatně.
V deníku si na to nikdy nestěžuje. Zmiňuje se jen, že ho toho kterého dne bolely oči a nemohl
myslet. Vyvozuje z toho jeden ze svých zvláštních postřehů, že člověk myslí očima. Občas,
když si připadá nevyužitý, uvažuje (ne úplně vážně) o přihlášení se do frontové linie. Tam by
ho ale podle poznámky překladatele Michala Novotného stejně nevzali.

Nevymlouvat se, nezaštiťovat se nemocí, to je jádro jeho filozofie. Všechno zlé je k něčemu
dobré. Zrakové postižení možná celou jeho myslitelsky-spisovatelskou kariéru uvedlo do
chodu, podnítilo v něm touhu dohlédnout až na dno lidské existence. Sám to naznačuje, když
se v deníku zabývá králem Vilémem II. a ptá se, co v jeho životě vedlo k rozhodnutí vojensky
napadnout Anglii. Odpovídá, že levá ruka postižená vrozenou svalovou atrofií.

Sartre píše deník během tzv. la drôle de guerre – podivné války. Francouzi vyčkávali, jestli po
nich Němci půjdou, nebo se spokojí s Československem, které okupovali od března 1939, a
Polskem, které obsadili v září 1939. Dlouho se nic nedělo, ale 10. května nacisté zahájili svůj
blitzkrieg, podivná válka se změnila v bleskovou. Při obléhání města Dunkerk, které v roce
2017 sugestivně filmově ztvárnil režisér Christopher Nolan, zahynul Sartrův dobrý kamarád,
filozof Paul Nizan.

Ven ze slonovinové věže
Z celkových patnácti sešitů se devět při dramatických událostech ztratilo. Máme jenom
zbylých šest – méně než polovinu! Je to děsivé, když si člověk představí, o jaké perly přišel. I
těch šest ale stále dává dohromady pořádnou „bichli“. Na její čtení žádnou podivnou válku
nemáme, trpělivá časová investice se ale vyplatí. Na drátě nás udrží uhrančivá intimita
autora. Ten se psaní mohl v klidu před bouří věnovat dvanáct hodin denně. Kromě deníku
každý den psal i dopisy Castorovi (přezdívka jeho celoživotní družky, filozofky Simone de
Beauvoire) a Wandě Kosakiewicz (jeho tehdejší mladé herecké „l’amour“). Každý třetí den
psal také matce a simultánně pracoval na románu Cesty svobody a svém stěžejním
filosofickém díle Bytí a nicota (1943).

Pokud jste Bytí a nicotu (Oikoymenh, 2018) četli, v deníku se vám k některým jejím kapitolám
dostane cenného backgroundu. Třeba k té o vůli nebo lásce. Také k jeho odmítnutí
„Nobelovky“ v roce 1964, kvůli kterému je spoustě lidí známý. Podrobně popisuje svoje
rozpaky, když má převzít poměrně bezvýznamnou literární cenu, kterou mu dopisem
nabízejí. Pokud četbu Bytí a nicoty teprve plánujete, doporučuji nejdřív sáhnout po jeho
prvním filosofickém spisu s názvem Transcendence ega (1936). Najdete ho v souboru Vědomí
a existence (Oikoymenh, 2006) spolu se statí Nástin teorie emocí (1938) a přednáškou
Sebevědomí a sebepoznání (1946). V Transcendenci ega Sartre obhajuje tezi, že Já není
přítomné ve vědomí. Není jeho bytostnou strukturou, je pouze jeho předmětem. V deníku
toto tvrzení relativizuje – tato teorie prý může vést k uzavření se do slonovinové věže
nezúčastněného pozorovatele. V reakci na válku a pocítěnou nutnost zaujmout k ní nějaké
stanovisko tedy dodává, že vědomí i tak disponuje jistou osobností. Tím do něj ale v žádném
případě Já nevrací. Vědomí bez Já nazývá průsvitným, Já do něj vnáší neprůhlednou hutnost.

„Je to moje válka,“ píše s vděkem za to, že díky ní mohl přičichnout ke své autenticitě.
Několikrát opakuje svůj záměr využít ji k tomu, aby se změnil. Touží po angažovanosti,
sestoupit ze slonovinové věže slov a potvrdit se činy. U nás je reprezentantem této touhy
filozof Jan Patočka, který se za normalizace postavil do vedení Charty 77. Sartre přijímá válku
za svou a hlásí se do služby, přestože válka znamená ničení, a kdo ničí jiného, ničí i sám sebe,
jak uvádí. Ve válce všechny nástroje, které původně sloužily k ochraně člověka, začnou
sloužit k jeho ničení. „Válka je neřád, který je nutno odmítnout. Avšak odmítnout jej, když
ještě žijeme v době míru (udělat všechno proto, aby k válce nedošlo), a ne když už jsme ve
válce. Jakmile však válka propukne, je nezbytné se do ní vrhnout, protože dovoluje
existenciálně žít. Je to jeden ze způsobů existenciálního uskutečnění. Pohrdání člověkem,
osvobození transcendentálního vědomí, rozchod se ,životem‘, všudypřítomná realita smrti,
anonymita jednotlivce i místa. Prožít ji takto znamená prožít ji jako antihrdina. Ale to
neznamená ji jen poznat, to znamená vést ji a utvářet se ve válce, utvářet se pro ni.“ Deník
vyšel s minimálními úpravami, aby byla zachována jeho autenticita.

Na Sartra měl velký vliv dánský filozof devatenáctého století Søren Kierkegaard. Ten je
z dnešního pohledu prvním existencialistou. Sartre od jeho pojetí hříchu odvozuje osobitou
teorii chyby. Kierkegaard byl křesťan. Sartre je považován za vzor ateismu, ale vlastně jen
přetlumočil náboženství do hmatatelných pojmů. Sundal Boha z piedestalu. „Existuje-li Bůh,
pak je kontingentní,“ píše v Bytí a nicotě (kontingentní znamená nahodilý). Byl-li Sartre
ateistou, pak byl prorokem ateismu (oxymóron). Vedle chyby se zabývá také třeba dírou.
Následující citace možná sečtělému čtenáři připomene svéráz filozofa Ladislava Klímy: „Otvor
v zadku je určitě ze všech děr nejživější, je to otvor, který se svrašťuje jako obočí, který se
smršťuje, jako se stahuje raněná zvěř, který nakonec zeje, jako přemožený, a není daleko
chvíle, kdy vydá své tajemství; je to nejzměkčilejší, nejskrytější ze všech děr, a co já ještě vím,
ne nebráním freudovcům, aby skládali hymny na řiť, tvrdím však, že kult díry časově
předchází kult řitě a že se uplatňuje na stejný počet objektů. Ano, připouštím, že se
poznenáhlu mění na sexualitu, domnívám se však, že je především presexuální, tedy že
obsahuje sexualitu v netečném stavu a že ji přesahuje.“

Nasládlí akolytové
Nezřídka je Sartre svým zvláštním způsobem poetický. Sám se považuje za těžkopádného,
což přikládá své snaze vypsat myšlenku pedantsky v její úplnosti. Píše slušnou báseň, ale
druhý den ji oseká do strohého skeletu. Kromě autenticity, kterou člověku může přinést
válka (v tom spatřuje její klad), se zabývá i svým stoicismem a optimismem (ty za klady
nepovažuje). Autenticita je pojem pocházející od filozofa Martina Heideggera. Jeho aparát,
do kterého patří dále třeba „lidská skutečnost“, si Sartre v deníku osvojuje. Před
Heideggerem na něj měl velký vliv zakladatel fenomenologie Edmund Husserl, kterého
studoval i během roční berlínské stáže v letech 1933-1934.

Když rozebírá pojem revoluce, poznamenává trochu zlověstně, že po ní musí nastat
diktatura, jinak se vlády zmocní zločinné živly. Komunistou tehdy nebyl, ke vstupu do strany
ho před válkou nepřemluvil ani její člen Nizan. Píše, že vojenský život, kde je všechno erární
včetně člověka samotného, je ideální na vyléčení se ze socialismu. Připojuje postřeh, že když
má voják tendenci ke vzpouře, nikdy ji neventiluje do vyšších míst, odkud přichází tlak, ale
obrátí se na sobě rovného a kritizuje výhody, kterých se mu nespravedlivě dostává.
Mnoho stran deníku plní úvahy o politické situaci. Ty jsou dokumentem o bouřlivé historii
přímo z její přítomnosti. Milovníci druhé světové války si přijdou na své. Němci i po zabrání
Polska hrají falešné hry na mírotvorce. Pro naši exaltovanou dobu jde o cennou sondu do
psychiky lidí, kteří ve všem připomínají ty dnešní. Sartre rozebírá chování svých akolytů, jak
nazývá kolegy ve zbroji, hlavně Pietra a Paula. Akolyta je osoba vykonávající křesťanské
obřadní povinnosti u oltáře. Vojenský život je podle Sartra koktejlem ztracené důstojnosti a
obřadnosti. Svěřuje se se svým odporem k důvěrnému přátelení se s muži (byl vychován
ženami), dostane vždy nepříjemně „nasládlý“ pocit. Sartre byl kromě filosofa i zdatným
psychologem. Tyto disciplíny jsou vlastně úzce spjaté.

Deník píše pro Castora a Wandu (i s tím, že někdy v budoucnu bude vydán), a tak často musí
slevit z vlastních nároků na striktní upřímnost. Různě uhýbá a fabuluje, což překladatel
rozkrývá v poznámkách, když deníkový zápis srovná s dopisem, který Sartre stejného dne
některé z žen napsal. Je zajímavé sledovat, jak ho různé psychické, hlavně milostné peripetie
posouvají k filosofickým objevům. Vždy čerpá z právě probíhajících zkušeností a okamžitě je
zobecňuje. Píše tady a teď. V Bytí a nicotě dává ke svým teoriím často příklady ze života,
ovšem fikční. Jejich situační předlohy neodhaluje, což je škoda, protože chladným
konstruktům dodávají silný kontext a sympatické (z vědeckého hlediska ale zřejmě
nežádoucí) subjektivní zabarvení.

Svoboda přes překážky
Wanda mu píše, že psaní odvádí od autenticity a že jediným autentickým spisovatelem byl
prokletý básník Arthur Rimbaud. Rimbauda Sartre obdivoval za to, že přestal psát. Pro
grafomana Sartra to bylo něco nepředstavitelného. „Když píšu, jsem šťastný.“ On těmi
dveřmi sice neprojde, ale otevře je pro druhé. Autenticita byla pro Sartra tím samým, čím
pro Kierkegaarda víra. Jak už jsem zmínil, panuje názor, že Sartre se všemu křesťanskému
vyhýbal jako čert kříži. Ve skutečnosti to spíš přetavoval do použitelného pojmového aparátu
zbaveného mystiky, domněnek a jiných berliček v duchu Nietzscheho sloganu „Král je mrtev,
ať žije král“. „Věřící jsou buď hloupí nebo falešní,“ píše Sartre, který byl chytrým věřícím –
promyslel Boha. Kierkegaardův skok do víry by se v jeho terminologii dal volně nazvat
„vržením se vstříc okolnostem“. Přijmout svůj úděl. Jde o to známé přijetí zodpovědnosti,
které zná každý „gymplák“.

Abych to vysvětlil – musíme volit. Není to jen možnost, ale i nutnost. Vzpíráme se tomu,
protože jsme nezvolili bytí, ve kterém musíme volit. Do světa jsme byli vrženi – porozeni.
Jakmile jsme ale jednou v jeho osidlech, musíme dělat jednu volbu za druhou. Nevolit nejde.
I když domněle nevolíme, volíme nevolit. Zvolené termíny evokují politiku, ale jde v nich o
základní chování člověka. Když je někdo nad věcí a neangažuje se za sebe, ustrne v póze.
Musí život vnímat a citlivě se jím zabývat v jeho proměnlivosti. Zvažovat možnosti, ale
nezanedbávat ani nutnosti – rozhodnutí, volby.

Při jednání nejde o Já, ale o vědomí, které je osobní, jak nám prozradil deník. Podobně jako u
Buddhy. Proč jednáme tak, jak jednáme? Není to žádný soubor faktorů, i z těchto faktorů
musíme zvolit jen jednu (jak tomu říká Sartre) signifikační vrstvu. Jde o dějové nitky v osudu
jednotlivce. Sartre tvrdí, že vypovídací hodnotu mají jen každá zvlášť, netvoří dohromady
žádnou „timeline“. Nejsou to střípky v mozaice, něco, co ve svém souboru dotlačí jedince
k jeho postojům a činům. Staví se proti tzv. deterministům a jejich demagogii genů a
prostředí. Proti freudovské psychoanalýze zastává existenciální analýzu. Ta je známá také
jako fenomenologická nebo daseinanalýa. Dasein je ústřední pojem Heideggerův, který ho
převzal od Hegela, Patočka ho do češtiny přeložil jako „pobyt“.

Deterministům Sartre oponuje svobodou. Jedinec volí svůj postup ve svobodném projektu.
Jevy provázející jeho život jsou toliko znameními, kterým jen on sám přikládá význam.
Svoboda je to, jak naložíme s tím, co nám bylo dáno. V tom, jak s tím naložíme, tkví
individualita, osobnost vědomí. Svoboda je možná, jen když má v cestě nějaké překážky.
Všemohoucí Bůh, jehož vůle se realizuje v reálném čase a jehož činy se dějí souběžně s jejich
myšlením, by byl podle Sartra jen otrokem vlastní imaginace. Mezi myšlenkou a činem musí
být časový odstup.

Myšlenkové ferrari
Pojem vědomí se u něj dá ztotožnit s pojmem svobody. Vědomí je trhlina v bytí, kterou
člověk sám sobě uniká. Jeho pojetí svobody se dá definovat Rimbaudovým citátem: „Jediné,
co je v životě nesnesitelné, je, že nic není nesnesitelné.“ Jen my sami stanovujeme míru toho,
kolik vydržíme, a hranici, na které se zlomíme. Každá výmluva je neupřímná. Neupřímnosti
Sartre říká špatná víra.

Všechno se snaží definovat relevantně a pregnantně, nedovoluje si žádné předsudky.
Všechno rozebírá, vtírá se jako olejíček poznání do pokožky-pravdy, kterou jsme všichni
pokryti jako vědomím. Sartre to nedělá za nás, jen jde příkladem, přičinit se musí každý sám.
Je oslnivý, není chladně odtažitý jako spousta filozofů. Ve svém textu je neustále přítomný a
poznatelný, srozumitelný. Ve své strojové pracovitosti je lidský. Při vysvětlování svých
myšlenek stojí nad nimi, staví vypravěčský oblouk. Když píše o své nepotřebě vlastnit věci,
staví ji do rozporu se svou teorií o tom, že základním způsobem komunikace mezi vědomím a
světem je přivlastňování. Nakonec svou vlastnickou touhu demaskuje v touze po poznání –
ve své potřebě psát, v bažení po pojmech, po definici. Po prohlédnutí.

Jako hlídací pes svědomí štěká, že nevědomost neomlouvá. Neposkytuje žádnou útěchu –
trest ani nebe. Defétistům a fatalistům bere jejich alibi. I jeho bohulibá teorie se ale svým
zachycením může v alibi zvrhnout. Co je na papíře, není skutečné, je to jen symbol
skutečnosti. Lidé si svět přivlastňují právě v zástupných symbolech. Sartrova filozofie je jeho
ferrari. Byl to literární svůdník a ekvilibrista, možná uhranutý sám sebou. Byl psaním posedlý,
často popisuje složitými termíny jednoduché věci. Jinak to ale ve filosofii nejde. I
nejsamozřejmější nicotnost musí být vytažena na světlo. „Nesmíme podléhat přílišnému
zjednodušování,“ píše na konci jednoho odstavce v Transcendenci ega. Čtenář se pousměje,
protože ten odstavec pro něj byl všechno, jen ne jednoduchý. ∞


Jean-Paul Sartre: Sešity z podivné války
Academia, Praha 2012, 653 s.