Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Potřebujeme uspokojit chuťové buňky? Ukojit zvědavost? Ukotvit fantazii? Nebo jen neustrnout v klidu. Proto potřebujeme zvrácenosti? Jdeš po ulici a všechno ti připadá nějaké obyčejné. Přejmenováváš dny, aby ti nepřišly tak všední. Plníš mysl obskurními představami, aby ses nenudila. Na první pohled vypadáš docela normálně. Fázemi proměn identity sis už prošla. Teď už jen prohlubuješ jednu, která evoluci přežila. Tu, která vydržela až doposud. Oblečená v kazajce, kterou sis na sebe sama ušila, se snažíš chytit trochu vzduchu a vtlačit si ho do plic. Jenom je tak těsná, že i kdybys měla volné ruce, neměla už bys ho kam dát. Kapsy jsou děravé a propadává z nich i to, co není. Není potřeba dýchat víc než jen nutně trochu. Před přílišnou samotou, která se ti vryla pod kůži, když ses každým krokem zašlapovala hlouběji a hlouběji, otevíráš oči k cizím a protínáš jejich pohledy. Stínáš bariéry a chceš se ponořit do těch neznámých moří. Stává se to tvojí obsesí.

Potkávám tolik lidí. Zažívám s nimi chvíle, které jsou už několika prožitými životy. Film v reálném čase. Proto nemám potřebu ani moc chodit do kina. Přesto se ale často cítím sama. Jako bych byla sama celý život a nikdy jinak. Pocit, který dohání k úzkosti. Vždycky u toho svítí monitor. Trávím s ním víc času, než bych chtěla. Prázdný pokoj a stříbrnošedý svět, kterého se dotýkám. Umí si vzít tolik času, že z okna najednou není přes tmu vidět. A já mu ho dávám.

Klopila jsem zrak a pozorovala odstíny stříbrné na chodníku a snad v nich hledala svůj obraz nebo desetníky, co už stejně neplatí. Uzavřela jsem se sama v sobě. Hladila jsem pohledem beton a nenechala pohladit svou tvář. Hrbila jsem se. Předkláněla skoro tak, že jsem cítila každý kamínek na ulici. Louží poznávala chuť. Postupně jsem se zmenšovala, až mě už ani nikdo na ulici nepozdravil, protože mě neviděl. Dokázala jsem splynout s neviditelností. Jako kouzelník, který čaroval proti sobě. Představa, že bych musela neexistovat celý život, mě ale začala děsit. Zvrácené. Protichůdné. Šla jsem proti sobě. Hledala jsem hodnotu sebe sama. Tu největší cennost. A ve správnou chvíli jsem se přestala koukat na chodník, ale začala se koukat do lidských očí. Jsou daleko vřelejší než monitor. ∞