Zrcadlový odraz není jen převrácený obraz, ale také zvrácený, a to ve své absolutní binaritě. Buď existuji já, nebo ty. Buď jsem žena, nebo muž. Inscenace Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu je jako myšlenkovou hloubkou a humorem vybroušené zrcadlo. Zachycuje pokřivený odraz dějin lidské geniality a genitality. Současně představuje alternativní pluralitu, která se vymyká černobílé perspektivě a slibuje vyšší kvalitu života společnosti. Ale dokud bude například feminismus muset obhajovat svůj smysl, svět bez ostrých hran nám zůstane zapovězen.


V článku Geniální nerovnost Iveta Hajdáková a Michal Děd v rubrice Ženská stránka časopisu Nový prostor poodkrývají význam slova génius v západní kultuře: „Především se jedná výhradně o muže. V češtině bychom dokonce marně hledali ženský ekvivalent slova ‚génius‘ pocházejícího z řečtiny, v níž je středního rodu. Když geniální ženu nemůže vyslovit, jak ji pak máme myslet a následně rozpoznat?“ (NP č. 352) Inscenace Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu propojuje téma geniální nerovnosti s nerovností genitální a genderovou. Divadelním manifestem, který se místy podobá sestupu do Dantova Pekla, provádějí tři alter ega rakouského filozofa Otty Weiningera. Troj­jedinost Weiningerovy postavy odkazuje v inscenaci, mimo jiné, k méně kultické křesťanské trojici Matka – Otec – Syn, k přirozenému aktu stvoření či k freudovským psychologickým archetypům. Především však představuje společenské rozpaky a agresivitu ve vztahu k třetímu pohlaví a polemizuje s představou „genitality“ jako indikátoru genderu. Vždyť „transgender je základní lidská podstata,“ zazní v inscenaci. Představa, že příroda preferuje chlapce, že génius je muž s andělskými křídly, který stoupá k výšinám jednoty a pravdy, a žena se svíjí pod diktátem svých sexuálních pudů, má nicméně hluboké historicko­‑společenské kořeny, které jsou v inscenaci postupně odhalovány v jednotlivých alegorických i standupových scénách a skečích, jež do sebe volně přecházejí bez ztráty poutavosti. Vzniká tak zrcadlový obraz společnosti, která je po staletí definována genderovou a pohlavní exkluzivitou.

Podoby trojice
Prvních pár minut se inscenace věnuje stvoření, lidskému i uměleckému. „Anagram slova genialita je genitalia,“ říká jedna ze tří postav, respektive jedno ze tří alter eg Otty Weiningera. V inscenaci se s alter egy pracuje jako se specifickými archetypy. Každý z archetypů zpřítomňuje jednak myslitelovu rozporuplnou osobnost, jednak rozporuplný charakter člověka jako takového s ohledem na jeho tzv. mužsko­‑ženské osobnostní stránky. Inscenace nás v tomto směru občas uvádí do rozpaků. Ukazuje, že to, co pokládáme za ušlechtilé archetypy, jsou mnohdy jen prachsprosté, intelektuálně naleštěné stereotypy. Například archetypy pracující s představou ženy pečující, ženy jako matky, ženy jako coury atd.

První archetyp, který ztvárňuje Jan Grundman, vnímá ženu jako démona, proti němuž musí bojovat podobně jako Dorian Gray proti vlastnímu obrazu, nenáviděnému a milovanému. Jakožto (samozvaný) stvořitel otevírá inscenaci; zanechává první stopy. Je to génius; podle původních výkladů toho slova také anděl (zvěstovatel), i člověk. Z definice rozervaný. Hranice šílenství není v nedohlednu. Je tím, kdo zahajuje inscenaci, objevuje se na scéně, která dosud zeje prázdnotou jako neposkvrněné lůno, a přes rameno má přehozený papírový balík, v němž tušíme lidské tělo.

Druhý archetyp se před námi rozvíjí ve všech svých aspektech i náznacích tajemství díky vynikajícímu výkonu Marie Štípkové. Jeho charakter odpovídá slovům Kristýny Boháčové z přílohy programu nazvané Partitura pro tři genomy: „feminní, křehká, burácející“. Ve zdánlivě rozporné charakteristice této postavy spatřuji od počátku náznak smíření obou pohlaví a všech genderů. Čím je pak tento archetyp feminní? To je otázka, na kterou máme hledat odpověď a nemáme se s ní spokojit. Vyvázat se ze stereotypizujících mechanismů totiž není tak snadné.

Třetí archetyp zastupuje explicitní hledisko „průniku“ i „bezrozpornosti“. Je otázka, zda slibuje smíření, nebo neutralitu. To není totéž. Svou nevyhraněností je nejblíže dvojpostavě, která se v inscenaci objevuje, a sice Androgyna v podání tanečnice a tanečníka Sabiny Bočkové a Lukase Blahy.

Být uznán ve svém těle
Autoři inscenace se ptají, v jakých situacích bereme tělo vážně, a v jakých ne. Lidské tělo (a zejména tělo tanečnice či tanečníka) je polem, na kterém se odehrávají dějiny lidstva; zásadní společenské bitvy o moc, nadvládu, svobodu, změnu, identitu. V inscenaci je bílá stěna dominující scénografii svědkem symbolů a hanlivých hesel, které si dnes spojujeme s mužskými a ženskými pohlavními orgány nebo s transgenderem. Přemalovat je duhovými barvami se však stále nedaří.

Je to právě Blahovo tělo, které se dostává na scénu ve formě papírového balíku. Tělo, které ještě není tak docela tělem, neboť je bezvládné a jen tušené. Jelikož je z větší části zahalené a přítomné jako integrální součást scénografie, jsme vedeni k tomu vnímat jej jako němý objekt mezi objekty a soustředit se spíše na nositele tří archetypů, kteří naopak neustále mluví. Němota tanečníka a tanečnice je charakteristická pro to, jaký status velká část společnosti připisuje třetímu pohlaví. Třetí pohlaví je chápáno jako dítě, jako hybrid, jako položivot; něco, co nemá ve společnosti své pevné místo. Tělo embrya nebo tělo nebinární bytosti. Ve výjimečném duetu Bočkové a Blahy se snoubí společenská groteska lidské domýšlivosti s reprezentací přirozené náruživosti kopulujících těl a jejich krásy. Rozpačitě klopím zrak před odhalenými genitáliemi tanečníka a prsy tanečnice a můj stud je součástí svědectví této scénické situace.

V inscenaci nakonec promluví i tanečník a tanečnice. Fakt, že tančí a přitom mluví, je významný a signifikantní rys jisté vlny současného tance. Ale proč má být tělo, respektive identita obhajována v jazyce? Akt, jež má být aktem sebepotvrzení, má nežádoucí vedlejší efekt. Poukazuje na to, že tělo bez řeči je fixováno jako objekt, oběť pohledu. V inscenaci choreografky Renaty Piotrowski­‑Auffret As Long as We Dance, která měla premiéru 24. ledna 2022 ve Studiu Hrdinů, je tanec také doprovázen autoreferenční promluvou. Znamená to, že se ženy a genderové menšiny musejí chápat více komunikačních prostředků, vyrovnávat se s nimi a přetvářet je, aby byly jejich hlasy vyslyšeny a uznány za rovné hlasům bílých mužů? Zrcadlo nelže.

Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu
Švandovo divadlo na Smíchově (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéra 27. 11. 2021
nejbližší repríza st 2. 3. 19:00