Prostory karlínského Divadla Kámen vždycky utichnou až těsně před půlnocí. Kavárna a skromná galerie ve foyer po představení umně zdržují návštěvníky od spěchu na metro. S Petrem Macháčkem jsme si povídali nad sklenkou vína, o čem ten jeho Kámen vlastně je.

Kámen je samozřejmě především divadlo. Volnou rukou, ale s pohledem pevně upřeným k cíli ho řídí Petr Macháček. Už skoro půldruhé dekády se svým souborem hledá hranice scénického vyjádření. „My chceme dělat divadlo, jako když člověk maluje abstraktní obraz. Nechceme uvažovat v běžných kategoriích – tohle bude fungovat, to nebude. Když jsem opravdový malíř, ne obchodník, musím umění dělat tak, abych já byl spokojený, aby mě oslovovalo, aby mě vzrušovalo. Jdu do toho s nějakou svou vizí – a doufám, že co vnímám já, bude vnímat ještě někdo jiný. Ale to už můžu jen doufat,“ popisuje Petr Macháček svou představu. Je zřejmé, že inscenace Divadla Kámen nejsou zrovna odpočinková věc. Kamenný soubor se ale nebojí stát si za svým. „Opravdový hledání, s veškerými riziky, které přináší, včetně vyšší náročnosti pro diváky,“ je pro ně důležitější než obliba mas. Dlužno ale dodat, že hlediště komorního sálu je takřka vždycky obsazené do poslední židle. I náročné divadlo si své publikum najde.


Petr Macháček má nezvyklý způsob režijního vedení: „Forma – slova, gesta, pohyby zůstávají, to je moje práce. Ale interpretaci postavy nechávám na hercích, jak komu zrovna ten den jeho role sedne.“ Když je někdo rozmrzelý v realitě, ať zahraje i svou postavu rozmrzelou, šťastný herec ať hraje šťastného člověka. Funguje to až překvapivě dobře. Výkony herců získávají na uvěřitelnosti. A divák se nemusí bát znovu přijít na hru, kterou už viděl před půl rokem. Druhé představení velmi pravděpodobně dojde i přes formálně stejný příběh k (více či méně) jiným závěrům. „My ohledáváme především lidské vztahy,“ říká principál divadla. V jeho hrách se dokola opakují stejné motivy, ty samé věty, a přes spoustu nedořečeností si postavy rozumí. Všichni se pohybujeme v kruzích a spirálách, máme každý svůj omezený rejstřík gest a mezi sebou komunikujeme jen jejich kombinováním. Když nás někdo doopravdy zná, je schopný předvídat naši další akci. Momentální rozpoložení či nálada ale může její interpretaci úplně převrátit.

Lehce se může stát, že budete z Kamene po představení odcházet s pocitem, že už vás nic nezachrání. Jazyk Macháčkových her, občas připomínající absurdní drama, snadno navodí dojem bezvýchodnosti, začarovaného kruhu, z něhož vypadnete, leda až když všechno proserete. Jindy vám ale kamenný tým předá obrovsky silnou naději, vůli dál bojovat. To je jeden z velkých cílů jejich divadelního snažení: „Kafka, a vlastně i celý absurdní drama později, hru jakoby dekomponuje, rozkládá příběh – na začátku máte zdání nějaké struktury, která pak postupně zmizí v mlze. Což je hezký, ale podle mě už vlastně překonaný. Mohlo by se zase spíš něco postavit. Vyšťourat něco, co není demonstrace, že jde všechno do háje, že se to rozpadá. Mluvím zjednodušeně, samozřejmě, Proces taky má na konci šanci, že by mohl dobře dopadnout… On by přece s nimi vůbec nemusel jít. Myslím, že kdyby řekl, že tam nepůjde, tak tam prostě nepůjde. Dneska je potřeba ne pořád dál věci zamotávat, ale naopak dojít někam, kde se to – ne snad rozmotá, ale kde stojí nějaká… možnost.“ ∞


STUDIO A GALERIE DIVADLA KÁMEN
Nekvasilova 2, Praha 8