V divadelním odvětví se tvůrci odjakživa snažili využít co nejvíce možností pro vytvoření dokonalé iluze. Zpočátku stačilo sluneční světlo a zázrak byl dokonán – zář zlaté barvy na tělech herců připomínala božstva. Dnes světelní designéři umí vykouzlit nejen typy postav, ale také určitou atmosféru.

V dnešní době se forma divadelního svícení proměňuje od představení k představení. Na jedné straně můžeme být svědky úplné přeměny divadelního prostoru v pohyblivé obrázky podobné animovanému filmu jako v představeních Petry Hauerové se skupinou Tow, ve kterých se laserovým paprskem maluje na těla tanečníků. Na straně druhé pokračuje tradice pouličního divadla, v němž se jako v dávných dobách divadelníci spoléhají na sluneční svit či osvětlení pouličních lamp.

Je zajímavé pozorovat, jak se každý nový vynález v oblasti svícení stává výzvou pro tvůrce divadla. Svíčky, plynové svítilny a nakonec elektřina, která způsobila převrat v chápání světla na divadle – již nebylo nutné pouze dotvářet existující prostor vytvořený s pomocí kulis, ale naskytla se možnost vytvořit scénu za použití barevné hry světla.

V tomto seriálu se pokusím nastínit vývoj světelného designu a s ním i divadelního prostoru, jelikož jeden bez druhého nemohou fungovat. V divadle antickém a středověkém se světlo v podobě slunce využívalo hlavně k základnímu osvětlení scény za účelem, aby bylo představení vidět. V těchto dvou obdobích hraje velkou roli prostor, jehož pojetí se zcela liší od divadla, jak ho známe dnes. V počátcích divadla totiž světelný design téměř neexistoval, zato spojení světla a prostoru bylo pro tuto dobu určující. S postupem času však role prostoru ustupuje do pozadí a určujícím se stane světlo. Na to si však budeme muset počkat až do 20. století.

Od úsvitu do západu
Stavba antického divadla je jistě všem důvěrně známá – orchestra ve tvaru kruhu, elipsy nebo obdélníku, kde se odehrával děj představení, a okolo narůstající stupňovitý teatron. Za orchestrou se nacházela skéne – předchůdkyně divadelního zákulisí. Skéne, doslova stan, byla nejspíše zpočátku látková, později dřevěná stavba a po každém představení se bourala. Později se začaly stavět kamenné několikapatrové budovy. S vývojem dramatu, které se stávalo členitějším a začaly se v něm střídat epizody s různými herci, vznikla potřeba prostoru, kam by se mohl herec uchýlit, když zrovna nehrál. Skéne sloužila nejen jako zákulisí pro herce, ale také se zde schraňovaly kostýmy a rekvizity. Později se na ni zavěšovala plátna s vyobrazením prostoru, ve kterém se děj odehrává.

K zesílení dojmu z představení využívali řečtí divadelníci zvláštních efektů. Různé druhy bubnů a plátů vytvářely napjatou atmosféru. K ohromení diváků byli herci nebo sochy v podobě bohů spouštěni na pódium s pomocí jeřábů. Dělo se tak ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dostal do zdánlivě neřešitelné situace, ze které mu pomohlo některé z božstev. Toto technické řešení nese název deus ex machina a později se tento termín začal používat pro náhlý nečekaný zvrat v ději. V té době však ještě neexistovalo speciální divadelní svícení, oheň se využíval zřídka. A tak byli herci a diváci odkázáni na sluneční svit, s jehož koncem končilo také představení.

Z chrámu ven
Potřeba christianizovat obyvatelstvo ve středověku zcela určovala počáteční ráz divadla. Účelem představení bylo vzdělat široké vrstvy v duchu křesťanské víry. Divadlo se odehrávalo na půdě chrámů a kostelů, kde se hrála dramata s přísně náboženskou tematikou – hlavní události v životě Ježíše Krista. Posilující vliv národních jazyků a odchýlení se od přísně dané formy však způsobilo, že bylo divadlo vytlačeno na ulici.

Při různých slavnostech a oslavách se divadelní představení odehrávala na náměstích okolo dřevených budek, tzv. mansionů, které představovaly důležitá místa, v nichž se odehrával děj. V každém mansionu se neustále hrálo a diváci postupně přecházeli od jednoho k druhému. V Anglii a Španělsku si mohli diváci užívat představení ze svých míst, před nimiž herci předváděli svá čísla na pohyblivých vozech, které přejížděly jeden za druhým.

Osvětlením bylo zas jen slunce. Jedině v divadelních číslech nesouvisejících s křesťanstvím a odehrávajících se večer se používaly louče. Avšak i sluneční světlo se dalo využít k neotřelým světelným efektům. Nápady si tvůrci vypůjčili v kostele. Při správném úhlu nasvícení sluncem hlava herce představujícího Ježíše Krista či svatého zářila nebeským světlem, jež bylo vykouzleno s pomocí zlaté barvy na masce.

V příštím díle se dozvíte o vývoji světelného designu v období renesance a baroka, kdy se začaly hojně využívat svíčky – krásná, ale nebezpečná podívaná.