Hudba spojuje. Spájí lidská srdce, přátele i národy. Divadlo má podobnou moc. Na rozdíl od divadla je však hudba mnohem osobnější. Působí čistě emočně, nenechává se korigovat rozumem tak jako divácký zážitek. Spojením obojího vzniká v režii Sáry Arnsteinové a kolektivu žen zážitek, který překračuje rámce obojího. Využívá totiž výsady obou médií – bezprostřední emocionality hudby a (v nejširším smyslu) politického potenciálu divadla.

Soubor Ufftenživot je výkladní skříní trendů současného nezávislého divadla. Personálně polo-propustný kolektiv stojí pevně na grantových příspěvcích (sic), koncentruje se okolo jádrového uskupení herců, kteří se v inscenacích souborů stali režiséry, a tvoří samostatné projekty pod hlavičkou jedné značky. A na počátku jejich příběhu stojí slovo, respektive téma a prožitek.

Výjimečná komunikace s diváky, za niž byla tvorba souboru oficiálně oceněna nominací na Českou divadelní DNA (2020), stojí opět na sdílení původní sebezkušenosti, tentokrát v debutu spoluzakladatelky souboru Sáry Arnstein This Is Not a Lovesong. Sebezkušenost, kterou představení nabízí spoluprožít aspiruje na zážitek neomezené svobody v projevu vlastních emocí a dynamik, které jsme sami sobě odebrali, abychom se zachránili před vším, co společnost zaklela ve slově bezprostřednost. Zkušenost těch, kterými jsme se kdysi neostýchali být – nejlepšími přáteli vlastních těl. Představení začíná a končí jako epos o ženách, které tváří v tvář tisícihlavé příšeře konvencí, tabu a předsudků tančí a zpívají o lásce se vší trapností a erotičností. Trapnost celebrit je neodpustitelná; jejich erotičnost je odsuzovaná stejně tak, jako je předmětem našich nejdivočejších tužeb, které úzkostlivě držíme pod zámkem. Tak jako jsme stvořili bohyni Pandoru, stvořili jsme ikony, které odrážejí naše největší vášně, za něž je stejně tak nenávidíme, jako je pro ně milujeme. Často nedokážeme odpustit, když někdo nakládá s vlastním tělem svobodně a usvědčujeme ho z nemravnosti. Ve skutečnosti se bojíme, že v nás ten druhý probudí vášně, které jsme si odvykli vystavovat na odiv. Hudba však dodnes strhává šaty i škrabošku z každého. A zvláště ta milostná.

Tělo, prostor politický
Během představení zjišťuji, kolik milostných písní mi během života uvízlo v paměti. Stejně jako třem herečkám – byť třeba jen útržky. Ale melodie ve mně nezmizela a především nepřestala působit svou mocí. A tak se po pár okamžicích v diváckém křesle mé tělo začne pohupovat ze strany na stranu. Teprve po děkovačce přichází v tomto, doslova pohnutém, transu k sobě. Scéna je tanečním studiem popových hvězd, kterými se tři herečky skutečně stávají. Jejich taneční i pěvecké výkony jsou výjimečné, a to i s ohledem na jejich nepřetržité tempo. Tak jako celebrity, zprostředkovávají nám estetický zážitek, který se dotýká nejdychtivějších receptorů volajících po laciné estetice (potud bezkonkurenční výběr kostýmů scénografky a kostymérky Natálie Rajnišové), erotice a hysterii. Za primitivním úspěchem uspokojivých obrazů vnímáme i jejich hluboký rozměr, který překračuje rámce osobní nostalgie. Otevírá osobní i nadosobní příběhy, které jsou navázány na nejcitlivější struny společnosti – témata jako je sexualizované ženské tělo, svoboda nakládání s vlastním tělem a smiřování se s ním, ikonografie krásy atd. Nekončící, tancem doprovázený zpěv připomíná závod o život, lidský jukebox, který zpívá, aby nezapomněl, aby se prozpíval k tomu, že je člověkem. Milujícím, cítícím a svobodným. Předvádění se, skrývání se před vlastním tancem, skrývání vlastního těla jsou opakující se motivy upomínající nás na spíše tušený, nicméně v pozadí rozhodně přítomný tlak, který nutí herečky pohybovat se na hybridní a stále hůře ospravedlnitelné společenské hranici mezi vnitřním a vnějším. „My se snažíme být hlavně politický,“ je tedy tvrzení ironické jen zpola a poukazující v meta-významu právě na svou ironičnost. Mladou hezkou herečku v poloprůhledné extravagantní halence s barevnými stíny sahajícími téměř k čelu přece nemůžeme brát vážně.

Pro jednou v míru
Tuto břitkou sebevědomou syntézu aspektů, jimž čelí člověk pod diktátem svého vzhledu, a jež tento diktát současně vede sám proti sobě, však místy ohrožuje docela nenápadný, přesto podle mě velmi signifikantní prvek. Jsou jím občasné citáty z děl významných mužů, ať už jde o pop star či Darwina. Není jisté, nakolik je citát ilustrací významné role milostné písně v dějinách civilizace a nakolik významné role mužských ikon v těchto dějinách. V obou případech působily citáty v představení jako obligatorní klišé, která trochu podrážela jinak suverénní a nenucenou polemiku se staletími prověřenými společenskými normami. Pokud měly být snahou vyvést diváka z veskrze subjektivistického prostředí k nějakým obecnějším tvrzením, která by ospravedlnila volbu žánrové písně jako specifického média, které může o dějinách lásky a příběhu těla podat přesvědčivou výpověď, pak byly dokonce zbytečné. Naopak je škoda, že nebyl odhalen původ závěrečné milostné písně, která svou bizarností dalece předčila všechny dosud zpívané, a přitom měla zcela jedinečný příběh. Jednalo se totiž o první dochovaný text milostné písně, který by volbou výrazů mohl konkurovat leckterému rapperskému songu. Rapperská milostná píseň se ostatně ukázala jako žánr, který možná působí autentičtěji než některé popové hity. Agresivita je buď jen hrubým pláštěm nejvíce krvácejícího srdce, nebo se ještě lépe ukazuje jako součást přirozenosti lásky jako takové.

Představení samo není agresivní, nevytváří tlak. Je ale konfrontační a touto konfrontací naráží na problémy, které vznikají tam, kde se tělo stává politickým a kdy jsou jeho svobody umenšovány. Tyto společenské tlaky nejsou v představení explicitně přítomné; zaznívají ze své nepřítomnosti, ze svých náznaků. Kdo se tedy těmto tématům chce bránit, dovede se jim ubránit snadno, a přitom nepřestane být jako divák okouzlen neobyčejným formátem, který osciluje mezi rafinovanou módní přehlídkou, popovým koncertem a mladistvým večírkem. Více než cokoli je toto představení totiž oslavou života a zázraku hudby, která dokáže vládnout lidským emocím i tělu a pro jednou je spájet v harmonický celek. Replika „je to dobrý, sejít se spolu,“ tedy nemluví jen za herce, herečky, diváky a divačky, ale také za dva často znesvářené tábory v každém z nás.

This is not a lovesong
Vzlet (Holandská 1, Praha 10)
premiéra 28. 6. 2021
Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 1499, Praha 3) nejbližší repríza ne 19. 12. 20:00