Každý cítí sám v sobě, co přesně tady má dělat

Jana Vrána je cílevědomá tvůrkyně, tanečnice, která vyslyšela svůj talent, překonala překážky a pílí se dopracovala k tomu, že se dnes může věnovat tvorbě ve svém oboru. Na svou „alma mater“, taneční konzervatoř Duncan Centre, nedá dopustit a vehementně se věnuje tanečnímu divadlu. V současnosti ji můžeme vidět v její inscenaci Black&White, kterou nám říká, že polaritu je nutné vybalancovat.

Jak bys popsala tanec slovy?
Taneční divadlo ve smyslu, jak je provozováno dnes, je stále dost uzavřená věc pro umělce, pro herce, pro tanečníky z oboru, lidi z venku o něm nic moc neví. Proto vždycky, když je možnost propojit taneční představení s nějakou jinou událostí, např. s festivalem, je zde výhoda, že přijdou lidé „z venku“, což je pro mě možnost jako pro tvůrce, protože chci, aby se publikum rozšiřovalo. Normálně by na to nepřišli, nekoupili by si, například, lístek do divadla Ponec, které se specializuje na tanec a málokdo o něm ví…

Trošku bojuji s tím, že tanec je nonverbální, proto ráda pracuji s konkrétním textem, vím totiž, že lidé chtějí věcem rozumět. Chci, aby má tvorba byla vnímána jako pohybový obraz, ze kterého vzniká pocit. Nicméně musí to o něčem být. Tanečníci mají hodně tendenci dělat abstraktní témata. Diváci mají strach z toho, čemu nerozumí, bojí se použít jiný smysl vnímání. A o tom tanec přesně je, je potřeba se jen dívat a vstřebávat pohybový obraz a nechat pracovat svou fantazii.

Snažím se pracovat komplexně, tj. choreografii propojovat smysluplně se scénografií, hudbou, kostýmem, světly atd., protože to jsou všechno ingredience, které dáváte divákovi. Performer a divák by měli být hlavně propojeni po celou dobu představení. Divadlo je živá věc a jde o napojení a přítomný okamžik. Síla tanečníka na jevišti musí zaujmout a přesahovat daný okamžik.

Proč si se stala tím, čím jsi?
Prostě jsem se proto rozhodla. Nějaké věci mi ale byly dané. Ten příběh vznikl na základě talentu, který jsem měla od malička. Od 5 do 15 let jsem intenzivně sportovala, naučila jsem se taneční přesnosti a trochu i akrobatickým dovednostem. Šlo o to, být úplně nejlepší, takže docela mazec pro malou holku (Jana od svých 5 let působila v reprezentaci ČR v akrobatickém Rock’n'Rollu – pozn. redakce). Díky rodičům jsem se rozvíjela i tvořivě, hrála jsem na klavír, flétnu, chodila na zpěv, tvořivou dramatiku atd. Vše šlo ruku v ruce a v 15 letech jsem začala studovat Taneční konzervatoř Duncan Centre.

Pak ale stejně přijde šok, protože člověk vyroste a nastane okamžik, kdy jen talent nestačí. Musela jsem se vědomě rozhodnout, že na sobě budu intenzivně pracovat a budu se tancem živit a stanu se tím, kým jsem.

Dělat to co tě baví a zároveň i živí, je ideál…
Ano je to opravdu ideál. Navíc ta práce je tvořivá, což je někdy namáhavé, ale naprosto inspirující… Na začátku to bylo opravdu těžké, řekla bych docela plácání. Dost dlouho trvalo, než jsem mohla platit složenky a zároveň dělat, co mě baví. V okamžiku, když jsem se ale pro tanec rozhodla, cesta se otevřela.

Věřím, že každý cítí sám v sobě, co tady má přesně dělat a pozná se to podle toho, že vypadá šťastně a dělá, co ho baví.

Génius Janáček se plácal do svých padesáti let.
Ano, přesně. Právě to plácání je někdy dost potřeba! Když to rekapituluji, tak jsem vděčná úplně za všechno. Byla jsem takový idealista, myslela jsem si, že přijde všechno hned. Ale tím, že jsem si to vydřela, tak je to teď o to lepší.

Nepocházíš z bohatých poměrů?
Ne, vůbec, a jsem za to ráda. Vlastně dosud jsem šťastná za každou stovku, kterou dostanu třeba za učení, vážila a vážím si každé koruny a dnes můžu říct, že to, co mě baví, mě i živí.

Vraťme se ještě na chvíli k předchozímu tématu – takže to byl talent, předurčení a ještě k tomu ses rozhodla „ty“?
Moje vědomí se rozhodlo. Máme vůli se rozhodovat. Jsme architekti reality. Myslím, že si osud tvoříme sami, ale je nám něco dáno. Jsou zde „věci“, které jsou nad námi, jsou dané, ale jak s nimi naložíš, co uvaříš, je na tobě.

A co Oidipus?
V předurčený osud věřím jen z části, několikrát v životě jsem byla na mezníku, kde jsem věděla, že jsem na hraně rozhodování, a mohla jsem se rozhodnout pro tu či onu stranu. Několikrát jsem schválně šla jinou cestou a neposlouchala jsem. Zkušenost je pro mě zásadní.

Na druhou stranu, kdyby mi to nebylo dané, tak mi myšlenka věnovat se jen tanci ani nepřijde na mysl a nemohla bych se rozhodnout. Stála jsem na hranici, kde jsem věděla, že zde je ten mezník. Stála jsem před dveřmi a říkala si: „Tak teď se můžu otočit a budu dělat něco jiného, ale budu nešťastná, nebo naopak skrz ty dveře projdu, budu muset vynaložit obrovské úsilí a věřit, že výsledky se dostaví.“ Dost jsem tápala, ale teď mám jasno.

Jaké tvorbě se věnuješ nebo chceš nejvíce věnovat?
Chci zůstat u tanečního divadla. Ale nechávám to otevřené. Zajímá mě hodně i film, móda, současná hudba, nová média, prostě nechávám se inspirovat neustále vším a všude.

Nedávno jsi spolupracovala s Davidem Radokem, v rámci jeho inscenace Vivaldiho Arsildy. Co sis odnesla z této spolupráce?
Radok je skvělý člověk a brilantní režisér. Ví přesně, co chce a umí to krásně předat! Když má režisér jasný směr, můžou mu všichni věřit, je to důležité pro celý tým. Naučila jsem se tam moc věcí jak o divadelním detailu, tak i o celku. Na inscenaci se podílejí sólisté, špičky barokní interpretace. Opera začíná původním barokním pojetím a jde do současnosti. Začíná honosnou přetvářkou a končí prázdnotou, spojenou s dnešní dobou. Výtvarně a celkově je to myslím naprosto geniální opera.

A co Robert Wilson, se kterým jsi také spolupracovala?
Wilson je v určitých věcech naprostý „detailista“. Pracuje s totální jevištní čistotou hlavně, s light designem. To jsou lidi, kteří tě poznamenají v pojetí divadla na celý život. Zásadní spolupráce si prostě bereš sebou a čerpáš z nich „full time“.

Na jaké nové vystoupení se můžeme těšit?
11. srpna jsem měla novou premiéru v rámci Prague Pridu na Střeleckém ostrově, pod mostním obloukem. Byla to pro mě možnost nabídnout své umění dalším lidem, mimo okruh umělců, což je skvělé! Scéna byla přizpůsobená prostoru, takže trochu site-specific. Baví mě tvořit přímo pro daný prostor. V září mám druhou premiéru v divadle Ponec.

A na jaké téma?
Představení se jmenuje „Black&White“. Tématem je polarita, resp. dualita s podtitulem: žena – muž, světlo – stín, černá – bílá, ano – ne. Můj cíl je popřít dualitu. To, co je černé nebo bílé, soudíme jenom my sami. Nad námi není žádná autorita, která by posuzovala, zdali jsi udělal něco špatně nebo ne. Ty sám se soudíš. Nastala doba, kdy to musí všechno zmizet. I tzv. „negativní“ věci jsou skvělé, protože tě posouvají dál, některé věci není dobré v sobě potlačovat, černá a bílá jsou pro mě rovnocenné barvy.

Na představení se podílel skvělý tým. Hlavní tvůrčí jádro je spolu se mnou taky Renee Vidourková, Michal Sýkora, Mike Trafik, Pavel Kotlík. Když dělám nějaký projekt, mám představu o celku a intuitivně cítím, koho mám vyzvat ke spolupráci, třeba 2 roky před tím, než to vznikne. A pak je ideální, když to do sebe zapadne. Jsou také projekty, kdy spolupráce dost dře, tým je nespolehlivý a musím ho táhnout, aby se projekt posunul někam dál, což je pro tvůrce značně vyčerpávající.

Je dobré, že nemusíš tvořit sama.
Nemůžu tvořit sama, ať chci nebo nechci. Musím tvořit v týmu. I když se specializuji na sóla, vždy se jedná o týmovou práci.

Jakým významem bys naplnila slovo „Návrat“?
Návrat sám do sebe, najít svůj hlavní tvůrčí potenciál a svou existenční podstatu. Být sám sebou – to je pro mě nezbytný návrat současnosti. ∞


autor: Jakub Vlček