V dnešní vyhrocené a vystrašené době na okamžik zapomenout na iracionální dění všedních dní má účinek ozdravný i očistný. Chvíli nemuset myslet na přízemní, avšak nezbytné starosti každodennosti, nestydaté kupčení se zdravotnickým materiálem, zapomenout na tváře jizvené strachem a obavami o holou existenci. Naopak nechat se unášet hudbou, tancem, divadelním uměním, geniem loci: krásou okolní krajiny, Alliprandiho architektury a Braunových soch – pocit tak intenzivní a niterný, jako byste se hvězd dotýkali…


Letos proběhl již 19. ročník Theatrum Kuks, multižánrového festivalu barokního a barokem inspirovaného umění. Místo je nerozlučně spojeno s osobností hraběte Františka Antonína Šporka, s jeho ideami, činy i vizionářstvím. Koncepce a program festivalu rozvíjejí jeho odkaz, zároveň navazují na tradici, v baroku hledají inspiraci a využívají jeho principů v přítomnosti (současném životě). Theatrum Kuks je oslavou života i odkazem k všudypřítomnosti smrti, napovídá, co je smyslem našeho bytí. Jednotlivá vystoupení často pracují s kontrasty, někdy mísí vysoké i nízké, občas jsou i výchovnou moralitou. Duchovním otcem festivalu je muzikolog Stanislav Bohadlo, jenž svým entuziasmem a pílí významně přispěl k obnově kukského areálu, stál i u zrodu, resp. inicioval znovuzaložení divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten, ten původní hrával kdysi ještě za dob hraběte Šporka. Jméno početné rodiny Bohadlových je nerozlučně spojeno s tímto festivalem. (Stanislav se stará o hudební dramaturgii, Kateřina je zas ředitelkou a překladatelkou některých dramatizovaných textů, Martin hercem Geisslerů. Uměleckým šéfem a hlavním festivalovým dramaturgem je Petr Hašek.)

Spříznění duší
„Naším záměrem bylo vrátit do Kuksu scénická umění, která tu neprávem chyběla. Ve Šporkově době byla rovnocennou složkou těm zázrakům Braunova sochařského mistrovství, ale hudba, divadlo a spojené umělecké obory měly tu smůlu, že se okamžitě vytratily, když doznělo poslední slovo nebo tón. Hrabě Špork budoval celý Kuks jako prostor, kde se počítalo s tím, že bude pro návštěvníky lázní. Ty zde vznikly díky léčivému prameni, jenž tu vyvěrá. Bez vody by Kuks nebyl, a to je jeden z hlavních principů, na němž areál lázní vznikal. Symbolika pramene jako pramene života (a moudrosti ve spojení s múzami, pozn. autora) je tu všudypřítomná. Architektura se odvolává na vodu, její sílu a krásu. Neptuni, kteří lijí vodu po kaskádovitém schodišti, jsou symbolickým pramenem Labe. Vodotrysky a fontány, které jsou v bývalé kukské oboře (tiergarten na dobových rytinách) a v okolí, hra s vodou, spolu se sochařskou výzdobou, řezbami tváří, dokonce polychromovanými, do živých kmenů – to všechno jsou divadelní prvky – a zachycují pohyb.“ (Stanislav Bohadlo pro ČRo Vltava, 2014)

Byl to boj. Oslavme vítězství!

Tak zněl podtitul letošního ročníku. A vskutku jeho přípravy a realizace musely být dosti náročné a plné nejistoty, zda spousta hodin práce a olbřímího nasazení organizátorů nepřijde vniveč a festival bude moci vůbec proběhnout. (To vše v kontextu politických rozhodnutí, která spíš působí jako zmatené a populistické výkřiky před blížícími se volbami, než jako systémová opatření vycházející z odborného úsudku, který se občas taky zmýlí. Dvojí metr, vyvolávání strachu a mediální hra s čísly bez kontextu k úmrtím z ostatních příčin, nemocí, zanedbání, resp. odkladu lékařské péče skvěle živí covidbyznys některých vyvolených a zúčastněných. Za kolik stát nakupuje např. jednorázové roušky – nejen pro důchodce, když před počátkem covidéry stála jedna dvacet haléřů? Dnes v maloobchodě stokrát tolik, i víc. Rukavice, ceny testů? Půllitr tuzemské vodky, režné [taky má antibakteriální etc. účinky, a není to vtip] je levnější než půllitr, litr dezinfekce. Přitom na ni není uvalena spotřební daň a daň z alkoholu – předpokládám… V Jižní Koreji přijali již na jaře mezi prvními opatřeními zákon, který přísně trestá šmelení s ochrannými pomůckami. Co myslíte, zavede tato vláda miliardářskou daň pro covidbarony? Zatím tady hladový jde sedět za krádež pěti housek a malé děti nutíme ve škole nosit roušky ve stylu knížete Potěmkina… Zeptejte se na zkušenosti učitelů. Kolik času jim zbývá na výuku? Opravdu si zodpovědní myslí, že nandat, sundat, žmoulat v ruce, v kapse, z legrace na hlavě má něco společného s funkční hygienou? Doporučovaný systém igelitových pytlíků možná zvládne dospělý, na dětský temperament a bezprostřednost je to přespříliš. Jen vláda se potřebuje tvářit, že se o každého postará… Kolik v září bylo zrušeno divadelních představení kvůli vytrasování a nařízené karanténě některého ze členů divadelních souborů? Snad produkčním nepraskne hlava… A pak se dozvíte, když hygie­nická služba nestíhá, že najednou kontakt dvou lidí s rouškami se při trasování oproti dřívějšku považuje za bezpečný… A pokud prosakující informace, že jistý svěřenecký fond nedávno koupil 60 pivovarů a Ticketpro, není drb, tak to připomíná novodobý vítězný únor, jen poněkud sofistikovanější… Raději zpět do světa umění!)

„Hrabě Špork bojoval celý svůj život za pravdu a spravedlnost, přel se s advokáty a táhlé konflikty řešil i s žirečskými jezuity. V barokním světě spolu bojují i ty nejzákladnější hodnoty jako život a smrt, pravda a lež nebo ctnost a neřest. Přímo v Kuksu dokresluje Alliprandiho architektura již přirozené napětí protilehlých břehů Labe, které představují souboj duchovního a světského. (…) Vítězství je vždy relativní – záleží na úhlu pohledu – a hlavně je pomíjivé. A proto zanechme sporů a šarvátek a pojďme společně slavit!“ (z prologu programu Kateřiny Bohadlové)

Skoro jako doma
Soudě dle zhlédnutého programu festivalu, úrovně jednotlivých vystoupení, to byla oslava života nanejvýš důstojná a spravedlivá, žádná okázalost, přitom výkony velmi profesionální, zároveň lidsky bezprostřední a upřímně prožité. Úroveň hudební dramaturgie je srovnatelná s jinými vyhlášenými festivaly staré hudby. (Samozřejmě Berlínští filharmonikové do Kuksu asi nepřijedou.) Oproti např. Tage Alter Music v Regensburgu ještě diváka potěší „přidaná hodnota“, jíž myslím komorní a přátelskou (vlastně až rodinnou) atmosféru. Tu pomáhal vytvářet krom laskavého a nadšeného přístupu organizátorů i poměrně stálý okruh účastníků (Žádné davy: na denních produkcích a večerních s programem „pro fajnšmejkry“ byla spontánní účast do sta lidí, na hlavních večerních představeních se počet diváků pohyboval odhadem mezi dvěma až třemi stovkami. Záleželo, zda se odehrávala v plenéru či v šapitó. Všichni ocenili, že většinu vystoupení mohli vdechovat atmosféru s plně okysličeným mozkem a bez zavlhlé roušky na obličeji. [A přitom bez výčitek svědomí, že se protiví vládním nařízením.]) Čtvrteční společný výlet, přesněji pouť krajinou po stopách a památkách židovské kultury v okolí Kuksu, s několika kulturními zastaveními (např. koncert v jidiš u zdi bývalého židovského hřbitova za Velkou Bukovinou, kratochvilná píseň drozda kvíčaly v bokoušském háji, loutkové představení pro děti Golem aj.) pociťovanou atmosféru festivalu jen posílil.

Vysoké i nízké, světské a sakrální
Z hudebních souborů: muziku k poctě rakouského císaře Ferdinanda III. (Monteverdi, Buonamente aj.) zahrála Capella ornamentata, vystoupil cembalový virtuos a hráč na klavichord Josef Tůma. Carissimiho, Michnovy, Smrčkovy a Brixiho skladby přednesla Akademie staré hudby Brno. Dále vystoupili Delizie musicali, Tereza Bortlová a Ondřej Holub aj. Světskou hudbu zastupovala charismatická Hana Frejková se svým Jidiš ve třech, perly Balkánu zahrálo uskupení Sarraf a spontánní i družný zpěv a hra na nástroje účinkujících i hostí v baru BarOko z ďůlku (který pro účastníky celého pětidenní byl pohostinným útočištěm i bezpečným azylem). Z divadelní produkce nelze opomenout Badiovu barokní operu o lásce a nenávisti La psiche ve skvělém podání spolku Ensemble Damian, vyznačujícím se precizností a profesionalitou v hudebním provedení; výpravou a hereckými výkony překypujícími nadsázkou a groteskním vtipem, s vyzněním však závažným až moralistním. (Nezapomenutelný byl Giove Michala Marholda a jeho baryton.) Aplaus publika byl dostatečným důkazem. Na své si přišli i milovníci nového cirkusu. Myslivecká romance Lov kolektivu Bratři v tric­ku & holektiv, skvěle vystihovala pojetí a zaměření festivalu a nadchla malé i velké diváky. Divadelní poetika spolku VI.TVOR a jejich nonverbální hry Lázně svým humorem, rozmarnou atmosférou s živou hudbou může leckomu připomenout filmy československé nové vlny šedesátých let.

Geisslers Hofcomoedianten
Sami o sobě jsou nepřehlédnutelnou kapitolou nejen v programu festivalu, ale i na české a moravské divadelní scéně. A to díky své hravé tvůrčí kreativitě, divadelnickému umu, inteligentnímu a spontánnímu humoru, scénické pestrosti a přitom jednoduchosti (minimalismu). Soubor i jeho jednotlivá představení by si zasloužily, aby se staly tématem samostatných textů. Tři ženy a osamělý lovec jsou uhrančivé svou vizualitou, nápodobou barokního osvětlení, hrou světla a stínů, živých obrazů, v nichž ožívají sochy Matyáše Brauna. (Hra vznikla ve spolupráci s Národní galerií). A zachycené životní peripetie malíře Petra Brandla? Ty jsou servírovány na platinových podnosech, vrchovaté laskavého humoru i ironie osudu. Porozumí jim každý (soudě dle výbuchů smíchu v publiku), ale i zkušený divák je kolikrát překvapen salvou dějových zvratů a dynamikou příběhu. Předpremiéru zde v Kuksu měla i trefná a nanejvýš aktuální moralita (LK3P) 2: Zelenavý ptáček. Je volným pokračováním Lásky ke třem pomerančům (LK3P) a obě inscenace se vyznačují jedinečnou minimalistickou výpravou, divadelní hravostí par excellence a vyhlášeným gaisslerovským vtipem. Lechtivá lesní erotická němohra V borůvčí jen potvrzuje výše řečené a doplní nedořečené: Láska hory přenáší, ale vášeň dělá z lidí… co?

Stanislav Bohadlo o Geisslers Hofcomoedianten říká: „Soubor usiluje o nový barokní styl, není to typ autentického barokního divadla (#novebaroko, pozn. autora). Hledají divadelnost v barokních textech všeho druhu ,(tj. i v nedivadelných, např. poezii, operním intermezzu). Jejich představení jsou velice poutavá, je to velmi často na hranici slzí a smíchu – což je vždy velká ekvilibristika, ale nikoli vypočítavost. Snaží se prostě z textu udělat živé divadlo, u kterého se lidi baví, smějou a přitom se dostávají do situací, kdy uvažují o velmi vážných věcech.“

Anděl všudypřítomné smrti (představení, u něhož se netleská)

„Umění není jen záležitostí intelektu, ale i těla a smyslů (barokní koncerty byly společenskou událostí, při níž se jedlo, pilo – a nesedělo se strnule v křesle. (…) Tehdejší představou pohybu planet byl tanec, tzn. vesmír i svět tančí. (…) Taneční kroky byly v baroku chápány, jako by tanečník plul na vlnách…,“ říká věhlasná barokní tanečnice Andrea Miltnerová na Barokování vol. 3. (diskuzi nejen o barokním tanci). Premiéra jejího večerního vystoupení Anděl všudypřítomné smrti v rodinné hrobce Šporků byla pověstnou třešní na dortu. V příšeří ohraničeném kupolovitou klenbou a obličeji přihlížejících plápolají plameny svící. Z cárů mlhy pomalu vynořuje se postava dámy s tváří v závoji. Soustředěné pohyby hledajícího? Tanec na hladině vzpomínek vlastního života? Též stesk a tíseň osamělého. Milovaný již dříve odešel asi. Přípravy zbavit se nepotřebného. Již jen v kabátci, bez závoje a šatů – poslední zastavení u lucerny, v níž zrcadlí se záblesky lásky a věčného světla. V zapomnění, trvalém zatracení? Podle pozemských skutků a tíhy svědomí. To asi v případě jiných. Ona odchází průzorem k věčnosti s lehkostí a hlavou zpříma vztyčenou, přitom s pokorou…