Po pár měsících rozverného blogování nastupuju na server Prachy jako admin. Lidi o mně v diskusích píší, že jsem cenzor. Jako bloger cítím přirozenou potřebu svěřit se s čerstvými dojmy Velkého bratra. Učiním to v článku, který nazvu Zpověď cenzora.

Druhého dne jdu na kobereček. „Za pár dní jsi rozsekal, co jsme tady léta budovali!“ dští síru můj předchůdce Petr Landa, který se pracovně přesunul do rádia a já zaujal jeho post. Dnes přišel, aby mě zaučil. „Když jsi administrátor, už se nesmíš vyjadřovat jako bloger,“ zasvěcuje mě do kruté reality šéf Milan Daněk. „Teď vším, co kdekoli řekneš, vystupuješ za redakci Prachů, chápeš? Máš na čele napsané Prachy.“

„Všichni Palestinci jsou teroristi,“ smazal jsem z jedné diskuse a vytroubil to do světa. Klávesnicoví kecálisti se mohli zbláznit, co si to dovoluju. I můj nadřízený. Problém nebyl v tom, že jsem příspěvek smazal. To bylo správně. Bylo to takzvané kladení kolektivní viny. Neměl jsem se s tím ale chlubit. „Četl jsi tu diskusi? Je to tristní! Do toho se strašně zamotáš,“ lomí rukama Daněk. „Máš zákaz psát na blog o své práci. A kdekoli jinde taky. Diskutéři to překroutí, nabalí se na to lži. Brzo nebude nikdo vědět, kde je pravda.“


Slovo cenzura je prý těsně spjaté s bolševiky. „Tys tu dobu nezažil. To bylo to nejhorší na světě,“ šlehá blesky Daněk. „Ale ve slovníku jsem našel, že cenzura může sloužit i k udržování morálky. To je přece případ admina diskusí, ne?“ kontruju nesměle a Landa se mazácky zařehtá: „Nechoď na nás se slovníkem. Vždy a jedině administrátor.“ Ale já jsem cenzor! Zapovědět něčí slova je jednou cenzura, i kdyby ten umlčený vykřikoval Heil Hitler a citoval nejdrsnější pasáže Mein Kampfu s čerstvě zastřiženým kartáčkem pod nosem. Bazírovat na jednom banálním významu je jako neustále sledovat ručičku tachometru, abych nepřekročil povolenou rychlost, a nevěnovat se přitom řízení.

„Tady jsi v baráku, odkud můžeš kamkoli, tak si to nezvorej. Zatím si pod sebou podřezáváš větev. A místa nejsou,“ zaklíná mě Daněk. „Nezkurvi si to,“ přikládá Landa, když mi dává u počítače tipy a triky, jak adminovat. „Potřebuju nikotin,“ odchází každou chvíli doplnit baterky. „Tvoje silná stránka je práce s textem,“ hází mi po tom lynči kostku cukru Daněk. „Dík,“ chřoupu ji. „Práce s počítačem je slabší,“ vymění si pohled s Landou. „Ale ten kódovací úkol ve zkušebním dotazníku jsi přece zvládl. A nebyl zrovna nejlehčí. Jak to, že teda neznáš klávesové zkratky?“ diví se Landa, když jsme pak sami. „Poradil mi bratranec. Je ajťák,“ usměju se na něj spiklenecky.

Landa pak prchne do rádia a já jdu zase na kobereček. „Tys nás podvedl!“ „Co?“ „Tys ten kódovací úkol dal bratranci,“ tváří se Daněk jako zhrzená milenka. „Jsem se zeptal, no. To je taky řešení.“ „Ty se ale pořád ptáš. Ti, co to neuměli, nám napsali pravdu s tím, že se to pak naučí. Nepozvali jsme je ani na pohovor.“ „No vidíš.“ „S tebou to všechno nic nedělá? Se pořád jenom tváříš jako jelimánek.“ „Samozřejmě, že dělá.“ „Ale nic neděláš.“ „A co mám dělat?“ Daněk se chytá za hlavu: „Chápeš, co jsme ti tady dneska vysvětlili?“ „Jo.“ „Ale to nestačí. Musí se ti to dostat pod kůži. Jinak to nemůžeš dělat.“

Sice neumím kódovat programy, umím ale kódovat svou mysl. Jsem sice slepičí prdel, ale nechci být zase džobles. Dál píšu blog, ale jen surreálně. Z mého blogu se stal blok. Píšu víc než kdy dřív. Píšu écrit brut jako schizofrenik. Zákazy vedou k chorobné invenci. Proto v totalitních režimech vznikají tak zajímavé věci. Daněk se k mým blogovým extravagancím vyjádřil tak, že jsem Dalí klávesnice. Jinak moje zoufalství nekomentoval.

O rok a půl později přicházím do redakce a on se mračí. „Petr volal ohledně tvého rozhovoru s Metelkovou.“ Pro redakční blog dělám rozhovory s nejúspěšnějšími blogery. „Dost zuřil a já s ním souhlasím. Proč ses jí ptal na Cikány?“ Landa zase bonzoval. „Protože o nich píše.“ „Ale proč Cikáni? Ty jsi skinhead, že říkáš Cikáni?“ „Cože? Ty taky říkáš Cikáni.“ „To jo, ale přece nepíšeš všechno, co říkáš, ne? Tobě se líbí Mein Kampf?“

Zeptal jsem se Metelkové, která hejtuje marxisty a ráda se opírá do menšin, jestli četla Mein Kampf a jestli si myslí, že by tato kniha měla být zakázaná. Odpověděla, že ji bohužel nečetla a že si myslí, že by zakázaná být neměla, protože může sloužit jako odstrašující příklad. Zeptal jsem se, jestli není předsudek považovat knihu, kterou nečetla, za odstrašující příklad. Landa píše: „Myslel jsem, že mě šálí zrak. Tohle už je moc.“

Odšoural jsem se na své redakční místečko a datloval odpověď: „Lidi se v době internetu čím dál víc spokojují s názory jiných lidí. Názorových vůdců a hlavně většiny. K jednostrannému odsudku Mein Kampfu Metelkové stačí, co o něm řekli druzí. Moje otázka mířila na její způsob práce s informacemi. Přejímání, přidávání se. Po rozhovoru se Štěpničkou mě trápilo, že se v diskusi nikdo neozval proti jeho fašounským názorům, ve kterých si navíc protiřečil. V diskusi se odehrával jen fanatický aplaus. Trápilo mě, že jsem mu k tomu výstupu dal prostor právě já. Dostal jsem ten úkol od pana Daňka. Cítil jsem se jako aktivistický novinář v Protektorátu, který se bratříčkuje s náckama. Polemika s těmito lidmi je zbytečná, tak jsem se prostě ptal na názory jako u soudu. Svou zabedněnost stavějí na odiv obklopení podporou svého stáda followerů, lajkerů a oddaných diskutérů. Budou stát za svým až do konce. Do zlatého článku. „Kam byste se vydal šířit svou kulturu, kdyby nás zabrala nějaká totalita a posvítila si na svobodomyslné blogery?“ zeptal jsem se Štěpničky po tom, co prohlásil, že u nás nechce žádné syrské děti. „Tu vašu kulturu tady nechcu vidět,“ sklání se k nim hrdě. Odpověděl s adolfovským alibismem: „Nevydal bych se nikam. Stejně by mě zatkli a popravili jako prvního. Tohle je moje země.“

Ty otázky na Metelkovou byly takový můj zoufalý výstřel do vzduchu. Možná i trochu radostný, protože na horizontu každého zoufalství číhá radost. Zoufalství z názorové samoty tady na blogu, protože to fašistické myšlení zavládlo jak zima. Radost z poznání, že to, že se na jejich názor ptám a on pak pluje éterem s mým jménem na zádi, neznamená, že s ním souhlasím. Ať si píšou, co chtějí. Dokud je svoboda, tak je naděje. Možná jsem na sebe jenom chtěl strhnout pozornost. Cítím se tu sám. Když už nic nezbývá, člověk si může aspoň trochu zatrollit a čekat, co se bude dít, ne? „Zase někdy napiš.“ ∞