Narvané hlediště sledující největší popové hvězdy české hudební scény, pompézní kostýmy, efekty, tanec… Tomu se u nás říká muzikál. Jenže já nesnáším tyhle komerční výplody společnosti a u třetí písničky se nehorázně nudím. Nedávno jsem však uviděl muzikál podle mého gusta a kupodivu hlavními aktéry byli obyčejní studenti konzervatoře.

Co je to vlastně muzikál a k čemu slouží? Za velmi nehorázné vstupné jsem pár muzikálů navštívil a přiznám se, že jsem jen viděl naživo to, co jsem do té doby denně slýchával v rádiu. Nebylo to pro mě nic nového, nejslavnější zpěváci písničky odzpívali tak, jako by byli někde ve studiu a jak to zřejmě opakují už posté. Z jednoho nejmenovaného muzikálu jsem musel dokonce v polovině odejít, jaká to byla nuda. Rutina.

Nedávno jsem však navštívil malé divadlo v Korunní ulici, přesněji výroční představení studentů mezinárodní konzervatoře. V malém sále seděli snad jen rodiče a přátelé herců-zpěváků a já si připadal jak na besídce dětí z první třídy.

Besídka začíná
Pak ale začalo představení a já nepřestával zírat. Mladí studenti plní energie zpívali slavné písně z muzikálů úplně jinak, než jsem je znal. Vložili do svého projevu kus sebe, až jsem měl pocit, že začínám konkrétním písničkám rozumět.

Aby se projevili všichni studenti oboru „Muzikál“ a dostali tak příležitost zpívat sólo, bylo představení složeno z mnoha úryvků různých muzikálů. Ostatní spolužáci doprovázeli sólistu v kostýmech tancem a scénu doplnili tak, že jsem na tu jednu písničku uvěřil, že sleduji skutečný výřez z celého nastudovaného muzikálu.

Kromě toho, každý tanečně nadaný student dokázal doprovázet sólistu zpěvem a tancem a v jiném úryvku dokonce zazpívat sám hlavní postavu.

Co tanečník, to zpěvák i herec, …
Nevím, zda se sešel silný ročník velmi talentovaných mladých lidí, nebo společná práce lektorů má za následek dokonalé a procítěné výkony. Možná je to jako s lékaři – mladí nadšení lékaři se snaží pacientovi pomoci, vymýšlí různé alternativy; staří a zajetí lékaři už vědí, co se za ta léta osvědčilo a nové se už dávno stalo samozřejmostí. Možná se studenti snažili proto, že jim šlo o co nejlepší známky a hráli pro členy své rodiny.

Herectví laťku udrželo
Muzikálové představení konzervatoře mě nabilo energií a motivovalo k další návštěvě divadla v Korunní ulici. Dorazil jsem na výroční představení oboru herectví, myslím, že třetího ročníku.
Herci nastudovali různé scény z her Williama Shakespeara a hra byla postavena podobně jako muzikál – tak, aby každý mohl zazářit v hlavní roli.

I tito studenti předvedli pro mne zatím nevídané herecké výkony. Najednou jsem měl příležitost vidět Shakespearovy hry úplně jinak. Herci a herečky neopakovali to, co někde viděli, ale vytvořili vlastní charakter jednotlivých postav.

Kam mizí talent?
Nyní si kladu otázku – proč ve filmech a v televizi vidím stále ty samé herce? Ty, kteří se již ujali jednoho charakteru, a ten opakují v každém dalším filmu. Proč v muzikálech zpívají ty samé hvězdy, které slyšíme v rádiu? Proč jsou všechny hry stejné, jen se mění tváře?

Možná jsou diváci zvyklí na svoje hvězdy. Nemusí přemýšlet, jaký charakter před ním na obrazovce stojí, protože ho znají z předchozího filmu. Když jdou podesáté na „Romeo a Julie“, očekávají to samé, co viděli před mnoha lety.

Proč umělecká scéna nepustí na prkna tyto mladé a talentované lidi, kteří známé písně zazpívají jinak, kteří mohou hrát různé charaktery?

Možná je to tím, že přijde-li do světa showbyznysu nějaký nováček, stereotypní režisér ho přiměje zahrát roli tak, jak ji hráli davy před ním. V prvním filmu, kterým se proslaví, se vytvoří jeho herecký charakter a ten hraje po zbytek života. A pak mu nezbývá nic jiného, než dělat rutinu, jako ten starý doktor.

Výroční představení studentů Mezinárodní konzervatoře, oborů muzikál a herectví, proběhlo
5. 6. a 13. 6. v Divadle v Korunní