Štědrý večer, pozdní návrat domů, náhodné setkání, noc strávená v opojení slasti, krádež, pokus o vraždu, brutální znásilnění, doživotní trauma. Autobiografický román francouzského spisovatele Édouarda Louise s názvem Dějiny násilí se po svém vydání dočkal světové popularity. Zcela bezprostředně detabuizoval témata konzervativní společnosti, která odmítá homosexualitu, krizi vlastní identity, problémy spojené s neforemným začleňováním migrantů do francouzské společnosti i otázky rape culture.

Vůbec první dramatizaci románu vytvořil spolu s autorem předlohy světové známý německý režisér Thomas Ostermeier pro inscenaci stejného názvu (v němčině Im Herzen der Gewalt) v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz. Vyprávění přes hlavní postavu, která slouží jako přenašeč všech původních prožitků a emocí, funguje jako účinná apelativní výpověď o stavu společnosti, ve které se vyskytujeme. Divák se ocitá v přímé konfrontaci s protagonistou a jeho názory. Zahraniční soubory téma vlastní identity (a jemu podobná) do Čech velmi často přivážejí. Velmi působivá byla inscenace Návrat do Remeše, kterou jsem měl šanci shlédnout na loňském mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni v podání koprodukce polských divadel Nowy Teatr a Teatr Łaźnia Nowa. Ta vypráví příběh návratu samotného autora do jeho rodného města po těžkém dětství, nutném útěku z domova, coming outu a vypořádáváním se s fanatickým tradicionalismem v okolí, ve kterém vyrůstal. Édouard se v Dějinách násilí také vrací do své domoviny. Nehledá však pomstychtivé zadostiučinění jako spíše safe space po traumatické události, jež se stala po jeho odchodu do Paříže.

Roztroušené vzpomínky a devalvace traumatu
Autor se ve vyprávění vrací do doby Vánoc roku 2012, aby popsal otřesný zážitek postavy (pojmenované stejným křestním jménem jako spisovatel) a její následnou snahu o návrat k normálnímu životu. Otázkou ovšem je, zdali se jí to podaří, či jestli se jí to podařit vůbec může. Na příběh o pokusu o vraždu a následném znásilnění nahlížíme třemi způsoby. Jako první vyslechneme samotného Édouarda. Výpověď je zmítaná jeho emocemi a traumaticky roztržitá. Prakticky hned druhý den o celé noční anabázi informuje svou sestru. Ta ovšem interpretuje čin velmi překrouceně. Během líčení své verze vzpomíná na dětství strávené se svým bratrem, na jeho sebeidentifikaci a následný odchod z domova. Vše komentuje ukřivděným tónem, připomíná však, byť velmi afektovaně, lásku k bratrovi, která nikdy nevymizela. Mozaiku úplně dokončuje neempatický, strohý policejní výslech, při kterém se bere v potaz jen migrační krize a to, že pachatel byl kabylského původu. V této fázi si Édouard, pomaten modifikacemi své výpovědi, přestává být jist vším, co o aktu řekl. Sám dodává, že hned jakmile vše nahlásil na policii, si uvědomil, že to byla největší chyba, jakou vůbec mohl udělat. Celou událost líčí z pozice oběti, oproti tomu jeho sestra i policie na věc nahlížejí ze zcela jiné socio-kulturní perspektivy (sestra by jej tak viděla také, ale přes velkou míru křivdy to nedokáže přiznat). Máme tedy možnost situaci sledovat z poměrně mnoha úhlů pohledu.

Ani obě hlavní postavy nepůsobí jednoznačně. Sám za sebe nemohu říci, že by Édouard působil čistě sympaticky (přes naprostý souhlas, že byl obětí hrůzného a odporného činu). Svým pedantským a nekompromisním přístupem k mnoha tématům mne od sebe velmi často oddaloval, ne-li zrazoval. Každopádně kdyby nebylo jeho sestry, nebyl by z pohledu druhé osoby líčen jako oběť, ale spíše jako účastník trestného činu, který byl shodou nešťastných okolností spáchán na něm. Oproti němu muž, kterého si pozval onoho večera do svého domu, Francouz kabylského původu Reda, také nepůsobí jako typický násilník, vrah a zloděj. Dokud na Édouarda nevytasí pistoli, nic kromě jeho divokých očí a popisu přihlížejícími nenasvědčuje tomu, že by on byl zmiňovaným pachatelem. Ale my ho vidíme jako násilníka, jelikož jej máme tak vylíčeného, tudíž ho tak vidět chceme. Ve chvilkách něhy, kdy s Édouardem leží v posteli, můžeme pocítit i citlivé stránky, které v sobě chová. Vypráví o svém otci, o ambicích a touhách, ale také o utlačování a diskriminaci, kterou on i jeho předkové zažívali a stále zažívají. Proto se mi z pohledu diváka před očima mění večerní akt rozšafné touhy ve ventil nepřekonaného komplexu v podobě násilí v mnoha formách. Příčina, tedy nařčení z krádeže (byť oprávněné), po které přichází následek, je afekt demonstrovaný agresí.

Trýznící, a přesto očistné
V inscenaci se střídají dvě různá tempa – velmi rychlé, během kterého jsou divákům podávány nejvíce apelativní monology, a velmi pomalé, skoro až lyrické, během kterých vzpomínají postavy na svůj domov a idealizují si různě těžké životy. V tomto ohledu, je nutná maximální herecká souhra a perfektní načasování, aby inscenace neztrácela rytmus a nasazení. To vše jsem spolu s mistrovskými hereckými výkony viděl. Vše je akcentováno pomocí live-cinema s obrazem promítaným na zadní prospekt. Opět musím vyzdvihnout sehranost techniků a herců s pohotovými reakcemi na projekci, skrze kterou nám bylo umožněno nahlédnout na sebemenší detaily, které dotvářely kolorit vyprávěného příběhu.

Síla inscenace pro mne netkví ve zhlédnutí skoro až detektivní investigace trestného činu. Ostermeier se dotýká mnoha témat, například kriminality, sociální nerovnosti, rasismu, homofobie a s ní spojené diskriminace nebo důsledků neuhlídané migrace. Všemožnými náměty Dějiny násilí přímo srší, otázku je, zdali jsou všechny tak podstatné. Vždyť sám Édouard během jedné sekvence sdělil, že Redu svým způsobem chápe bez ohledu na jeho původ ani barvu kůže, neboť on by byl takového činu také schopný. A v tom je jádro hledaného. Inscenace zřejmě nemá podávat jednotný ucelený názor na problematiku, ale nutí mne jako diváka si jej vytvořit dle svého uvážení – spěje k individualismu a individuálnímu pochopení. Což může Ostermeier využít jako nástroj boji proti ideologii, že by se divadlo mělo stát biblí propagandy. Čin, který byl na Édouardovi spáchán, se noří do historie a nevratně se zapisuje do dějin. Proto je po zhlédnutí inscenace už jen na nás, abychom si vytvořili svůj kompletní názor.

text: Lukáš Cenker


Im Herzen der Gewalt
Schaubühne am Lehniner Platz
(Kurfürstendamm 153, Berlin)