Marek Cisovský je herec z ostravské Komorní scény Aréna, za jehož neznámější roli se dá považovat Eichmann v inscenaci Slyšení, za níž získal Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon roku 2015. Nyní, k pětadvacátému výročí jeho nepřetržitého působení na této scéně byl obsazen do titulní role Bruscona v Bernhardově hře Divadelník.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Komorní scéna Aréna?
Právě teď starý prostor. Prvopočátky, kdy to ještě nevypadalo jako divadlo. Starý sál s hnědým kobercem a hnědým obložením, kde jsme začínali.

Jak vypadala Komorní scéna Aréna ve svých počátcích? Co vám z nich utkvělo v paměti?
To souvisí s tím, co mě první napadne. Já jsem nastoupil do tehdejšího Divadla hudby, a ne do Komorní scény Aréna. Teprve můj táta se snažil vytvořit nové divadlo. Začínal jsem tam od píky jako osvětlovač a zvukař. V Divadle hudby probíhaly různé pořady a občas se tam hrálo i divadlo. Tenkrát tam hostovali herci z Národního divadla moravskoslezského a v jedné nebo ve dvou inscenacích jsem účinkoval s nimi, pak teprve vznikla Aréna a začali jsme hrát. Neměli jsme nikoho na techniku a ani nikoho, kdo by nám postavil scénu. Vše jsme si dělali sami. Byli jsme mladí a bavilo nás to.

Jak se z vás, technika, stal herec? Jaká byla vaše první role?
Táta měl představu, abychom všichni začínali od té píky, jak se říká. Ať projdeme nejdřív technickými věcmi, než se dostaneme k hraní. Myslím si, že zvolil dobrý postup, takový skoro baťovský. (smích)

Když vezmeme už Arénu, tak první inscenace byla pohádka Bleděmodrý Petr o modrém pejskovi, a tam jsem hrál kapitána Jeffa, dokonce jsem tam i zpíval, i přesto že zpívat neumím. (smích)

Ovšem nešlo o jedinou roli, protože coby stálý soubor jsme byli jen čtyři, takže jsme se vystřídali v různých postavách. A pro dospělé? Jediný režisér, který se uvolil, že bude něco dělat se začínajícím poloprofesionálním divadlem, byl Janusz Klimsza a ten vybral Jakuba a jeho pána, což byla první večerní věc.

V Aréně působíte už dvacet pět let. Napadlo vás někdy odejít jinam, například do Národního divadla moravskoslezského, kde hostujete v Naší třídě?
V nějakém rozhovoru jsem před pár lety říkal, že nikdy, ale čím jsem starší, tím víc mě takové myšlenky napadají, jde ale o chvilkové slabosti. V období 1992–94 jsem v NDM byl na stipendiu jako elév, takže jsem tam „hrál“. S odstupem času říkám, že jsem tam chodil po jevišti a občas něco říkal. (smích)

Když mi Janusz roli v Naší třídě nabídl, bylo to pro mne strašně milé se tam vrátit po těch letech. Občas mě to napadne, hlavně když nejsem obsazený, ale jakmile dostanu práci, tak na to zapomenu. K Aréně mám silnou vazbu, takže by to muselo být něco hodně velkého, abych odešel.

S vaším otcem Pavlem Cisovským aktuálně společně hrajete ve třech inscenacích v Komorní scéně Aréna, a to například v Chachariji. Měl jste, nebo máte, před ním trému?
Poprvé jsme spolu hráli, když u nás režírovala Oxana Meleškina Višňový sad. Táta hrál naprosto úžasně Gajeva, takže to jsem před ním tu trému měl, ale teďka už to tak není. Přešlo to.

Co podle vás ovlivňuje to, že už čtyřikrát Aréna získala Cenu divadelní kritiky v kategorii nejlepší divadlo roku?
Myslím si, že velkou zásluhu na tom má naše dramaturgicko-režijní dvojice Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek, kteří ve své podstatě to divadlo tvoří a dělají mu tvář. Zároveň si ale myslím, že je to období, které po nějaké době skončí, protože jednou bylo v kurzu Divadlo na zábradlí, pak Dejvické divadlo a teď my.

Proč jste byl režisérem Andrém Hübnerem Ochodlem obsazen do hlavní postavy právě vy? Bylo to způsobeno pětadvacátým výročím vašeho působení v Komorní scéně Aréna?
On tu roli měl před dvěma nebo třemi lety dostat můj otec jako dárek od divadla, protože v té době chtěl skončit s hraním, ale ten už se na ni necítil a po přečtení ji odmítl s tím, že už mu prostě síly nestačí, takže se to neuskutečnilo. Když jsem Tomášovi řekl, že budu mít malé výročí – pětadvacet let působení v Aréně – a že bych ho velmi rád oslavil nějakou větší rolí, tak řekl, že Divadelník, jenže já ho nikdy nečetl, a tak jsem souhlasil. Ovšem když jsem si ho přečetl, tak jsem se zhrozil, do čeho jsem to šel. (smích)

Jaké pro vás bylo nastudovat titulní roli Bruscona? Nalezl jste nějakou překážku?
Překážky jsou vždycky… První překážka byla naučit se text, protože pro mě je už docela náročné si pamatovat a tato hra je v podstatě jeden velký monolog. Naštěstí mi pomohlo to, že se hodně škrtalo. Z původního textu byly vyhozeny různé reálie, které tam Bernhard měl s odkazy na Rakousko, z  něhož pocházel, i přesto ho ale nesnášel a považoval ho za zemi nácků. Také jsem si říkal, jestli to zvládnu fyzicky, protože je to trošku náročnější, ale zkoušení bylo super.

Jak hlavní postavu Bruscona vnímáte?
Je to člověk, který vše podřizuje jenom tomu jednomu: Je naprosto přesvědčený o své genialitě, že je opravdu největší herec všech dob a napsal nejlepší hru Kolo dějin, která obsáhla všecko. Tím tyranizuje své okolí a své nejbližší. Myslím si, že to není jen hra o divadle, protože je spousta lidí, kteří vše podřídí nějaké své vizi, ať je to v jakémkoli oboru.

Máte s postavou Bruscona něco společného, krom toho, že máte také za manželku herečku?
Měl jsem, ale teď už ne, teď už jsem možná trošku zmoudřel. (smích)

Co děláte, když si chcete od divadla odpočinout?
Tak já i moje žena působíme v klezmerové skupině Mamalör, já tam hraji na kytaru a ona zpívá. Asi před rokem jsme vydali druhou desku. Hudba je židovská a texty si vytváříme sami. Občas jezdíme a hrajeme po republice. A jinak se jen tak válím. (smích) ∞


Divadelník
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 12. 1. • nejbližší repríza pá 29. 3. 18:30