Díky jeho vytrvalosti, citu pro jazyk a umění objevovat talenty se divadlo Naboso už patnáct let drží na špici moravských amatérských spolků. Skrytý boskovický básník Tomáš Trumpeš, nyní více novinář a divadelník, dokázal realizovat sen mnohých literátů – sebou objevené texty převádí úspěšně na jeviště.

Začala bych dost klasickou otázkou: Co tě přivedlo k divadlu?
Asi potřeba nebýt sám, dělat něco v partě. Nemám na to zrovna dobrou povahu, ale přesto mě to táhne. A nejde vlastně jen o partu herců a techniků, divadlo taky umožňuje trávit značné penzum společného času s textem, který tě nějak zasáhne. Takže vlastně s autorem a s postavami. S těmi hlavně.

Které okamžiky, takhle z první, považuješ za významné v té patnáctileté historii Nabosa?
Takhle z první mě napadají hlavně příchody a odchody různých lidí. Tím se divadlo mění nejvíc. Takže třeba začátek spolupráce s výtvarnicí Evou Tajovskou asi tak v roce 2010. Pak jsou samozřejmě události nějak významné zvnějšku: vydání cédéčka Magorův sbor, postup inscenace Uvařeno na Jiráskův Hronov, setkání s oběma autory – Martinem Jirousem a Jáchymem Topolem. Významné jsou ale i neviditelnější okamžiky – někdy drobné poznámky diváků, které mi pomohly něco pochopit, případně dodaly odvahu pustit se někam dál.


Věřit procesu

Jakým jsi prošel ty sám vývojem jako režisér, jako dramaturg a jako principál?
V první fázi to byla asi cesta ke komornějšímu divadlu. Doufám, že jsem se celkově naučil být úspornější a důslednější – a to jak ve stylu práce, tak v utváření finálního tvaru inscenace. Prostě míň tlačit na pilu a zároveň mít větší schopnost poznat, kam říznout. Snad jsem se naučil víc věřit procesu zkoušení a vzniku inscenace, nedělat tolik to, co chci, ale spíš to, co je potřeba. Víc se bránit jakýmkoliv vymyšlenostem. Jako dramaturg – to asi neumím uchopit. A principál jsem hroznej, takže k tomu bych se nerad vyjadřoval.

Bez koho/čeho by Naboso v tuto chvíli nebylo?
Bez zkušebny. Dobré prostorové zázemí je dlouhodobě naše velká bolest, ale divadlo domov potřebuje. A bez nadstandardní dávky trpělivosti, kterou můj způsob práce vyžaduje po ostatních členech souboru. A bez našeho hlavního technika Igora Láníka, který do značné míry vykrývá právě mou principálskou neschopnost.

Je možné už vysledovat, jakými cestami se ubírá dramaturgie vašeho divadla? Jaké možné další tituly vás čekají? Čemu se dost dobře nevyhnete?
Myslím, že se to vysledovat nedá. Vždycky chci v den premiéry znát titul příští inscenace, někdy se to podařilo déle dopředu, někdy se to ukázalo až dost na poslední chvíli, ale zatím vždycky to tak bylo. Často mě to samotného překvapí. Samozřejmě se mi třeba dlouhodoběji honí v hlavě víc věcí a některá z nich vystoupí, ale někdy se objeví něco zcela náhle, nečekaně a naléhavě. Rád bych udělal Hamleta inspirovaného ilustracemi Josefa Šímy.

Divadlo Naboso
Domovským městem divadla Naboso jsou Boskovice. Jeho doménou je práce se slovem, tedy zaměření na činohru, případně na divadlo poezie. Mezi uvedené tituly patří například Topolův Slavík k večeři, Topolovo Uvařeno, Magorovo pásmo Labutích písní, Hansenův Lhář nebo poslední premiéra Profesionál Dušana Kovačeviće.



Amatérské divadlo nic nelimituje

Chápe vaše divadelní skupina divadelní činnost jako přímý nástroj, prostředek? K čemu přesně? Pokusíš se to pojmenovat?
Kafkovsky řečeno je asi dobré divadlo stejně jako dobrá kniha „sekera na zamrzlé jezero v nás“. To je samozřejmě hodně razantní vyjádření, asi by mi stačilo říct, že je to možnost, jak se dotknout lidské duše. Snad není nutné brát rovnou do ruky sekeru. Inscenace není možná přímým prostředkem sdělení, ale spíš vytvářením autonomního světa, ve kterém ke komunikaci vůbec může dojít.

V čem je amatérské divadlo jedinečné?
Nabízí obrovskou vnitřní tvůrčí svobodu. Zkoušíme v hrozných podmínkách, s minimálním rozpočtem, bojuju často o každou hodinu volného času herců, ale když už se tohle všechno podaří – nic dalšího nás nelimituje. Ani čas, inscenace vzniká třeba přes dva roky. Ta pomalost je také jedinečná, i když opět náročná pro soubor. Pochopitelně chceme udělat inscenaci, která bude co nejlepší a která se bude třeba i líbit, ale nejsme nuceni naslouchat ničemu jinému než vlastnímu vnitřnímu hlasu. ∞