Pojmenovávání univerzálních témat světa v konkrétních příbězích a situacích

Pražské Divadlo X10 na sebe upozornilo v tomto roce mnoha úspěchy, ať už se jedná například o druhé místo v Cenách divadelní kritiky v kategorii Divadlo roku, nominaci Moskoviády, nebo Cenu Thálie pro Martin Pechláta za herecký výkon ve zmíněné inscenaci. Kam scéna směřuje a v čem spočívá její podstata? Nejen o tom jsme hovořili s jejím uměleckým šéfem Ondřejem Štefaňákem.

Divadlo X10 bezesporu svým repertoárem velmi jasně reaguje na aktuální společenské dění. Proto mě zrovna u tebe zajímá, co se ti jako první vybaví, když se řekne divák.
Divák je pro mě výzva k dialogu. Je to někdo, kdo si vyhradí čas, aby se osobně dostavil na představení, a tím v nás vkládá vlastně nějakou svoji důvěru. Nemyslím tím ale, že by tvůrci měli být podbíziví, naopak. Já osobně mám rád provokaci, střet s realitou, se sugestivním obrazem, konfrontaci s názorem. Často mi připadají až nesmyslné různé řeči o tom, že divadlo skončí. Máme přece streamovací aplikace a nemusíme nikam chodit. Ale divák chce přijít a živé umění hovoří na jevišti vždy svým specifickým jazykem, kterým žádný Netflix nikdy mluvit nebude. Umění je pro mě tak trochu vertikála, kterou potřebuje, myslím, každý člověk.

Jak bys ve zkratce představil vaši scénu někomu, kdo ji vůbec nezná a nikdy o ní neslyšel?
Když jsem vyrůstal na malém městě, jezdili jsme s jednou paní učitelkou do divadla. Tak alespoň tomu říkala ta učitelka. Znělo to dost ctnostně, ale byly to vlastně hodně špatné muzikály. A já si od té doby říkal, že divadlo musí být přece něco jiného. Postupem času jsem takové divadlo hledal. Mám rád současné divadlo, které odráží obsah doby, klade otázky, nenechává tě chladným a je v něčem o krok napřed. A takové divadlo se snažíme v Divadle X10 dělat. Dominantní dramaturgickou linii tamního repertoáru zastupují právě literární adaptace (trilogie Feuchtwangerovy Čekárny, Destrukce Stanislava Billera, nově Workshopy smrti Katarzyny Boni Ganbare atd.), ke kterým přistupujete autorsky. Jaká kritéria jsou rozhodující pro váš tým (složený z dramaturga Ondřeje Novotného a ředitelku Lenku Havlíkovou) při výběru titulů?
Každá volba titulu je dlouhý proces, který sestává z mnoha faktorů. Scházíme se jako dramaturgická rada každý týden a přemýšlíme, bavíme se a glosujeme, co se kolem nás děje. Scházíme se pracovně, ale i mimo práci a myslím, že je to důležité. Jsme souborem (a teď nemyslím jen dramaturgickou radu, ale i herce, výtvarníky a další personál) z přesvědčení, máme podobný pohled na svět, i když se třeba v některých věcech rozcházíme. To dodává našemu vztahu určitou dynamiku. Snažíme se pojmenovávat univerzální témata světa v konkrétních příbězích a situacích. To bude zřejmě i důvod, proč tak často saháme po literárních předlohách, které jsou velkými společenskými freskami. Jsme skupina lidí, která nějak přemýšlí nad světem a o tom dělá divadlo. Není v tom žádný kalkul a to si myslím, že k nám táhne diváky.

U většiny inscenací X10 se často využívá jako scénografický prvek live cinema nebo promítaní videa. Jak podle tebe jakožto tvůrce, který s nimi hojně pracuje, divadlo a film společně komunikují?
Můžu mluvit za sebe jako režiséra a scénografa: Použití kamery umožňuje pracovat s hercem v detailu a v obraze jinak než v samotném prostoru jeviště. Kamera je vynikající artikulační prvek, síla je v jednoduchosti a zároveň v nekonečné variabilitě. Myslím, že se v užívání kamery na jevišti také nějak odráží fenomén „scénovanosti“, toho, jak se pořád ukazujeme na sociálních sítích, a protože je divadlo dost živé umění, které absorbuje svoje okolí, tak se logicky častěji objevuje na jevišti. Je ještě rozdíl mezi live cinema, které je poměrně složité na výrobu, protože se jedná nejen o živé natáčení, ale i živý střih materiálu, který se rovnou promítá, a užitím kamery třeba herci. Použití kamery může vypadat formálně jako film, ale ta média se naprosto liší ve svých funkcích. Ale rozhodně se mohou navzájem inspirovat.

S tím souvisí ještě jedna otázka: Kromě divadla také často spolupracuješ s Českým rozhlasem. Dokonce na letošním ročníku Prix Bohemia Radio v kategorii Drama získalo 3. místo dílo Sleduj!, které jsi režíroval. Jak celkově obohacuje tvoji tvorbu tohle „mediální pendlování“?
Mě to strašně baví. Divadlo i rozhlas, a doufám, že se časem dostanu i k filmu. Každé médium má jiné prostředky a jejich pojmenování je naprosto zásadní. Jsem hodně vizuální člověk, tíhnu k obrazu, se kterým mám také nejvíc zkušeností. Ale teď třeba píšu pro rozhlas scénář a dost mě baví přemýšlet ve zvuku. Ovládáním prostředků daného média se člověk učí, zásadní je, abych měl co sdělit.

Jedenáctá sezóna Divadla X10 je v plném proudu. Na co bys diváky rád pozval?
Úplně na všechno, jsem dost pyšný na náš různorodý repertoár. Ale samozřejmě udělám reklamu na tři inscenace, které budou mít premiéru v této sezóně, a nejlépe můžu přiblížit inscenaci, kterou připravuji já. Celý rok se zabýváme člověkem v kritickém bodě existence, kterou může být válka, měnící se svět nebo environmentální krize. První je inscenace Workshopy smrti v režii Štěpána Gajdoše, která vychází z reportáží, v nichž se Japonci vyrovnávají s různými katastrofami. Myslím, že to bude velmi citlivé a zároveň vtipné. Druhým titulem je překvapení v režii Dušana Davida Pařízka, to bude mít premiéru na konci kalendářního roku. A třetí titul sezóny je inscenace Filoktétes v mojí režii. Jedná se autorskou variaci na antickou Sofoklovu hru. Filoktétes je voják řecké armády, který vlastní zázračný luk. Byl před deseti lety vysazen na pustém ostrově kvůli příšernému smradu, který vycházel z jeho zranění. A tak žije sám se svými strachy a hrůzami. Už mnoho let zuří trójská válka a nebere konce. Proto se vyčerpaní Řekové vydávají za Filoktétem, aby ho přesvědčili, že se musí vydat k Tróje a konflikt svým zázračným lukem ukončit. Ten příběh je mystický a má mnoho paralel. Nejdůležitější obraz ale pro mě osobně je, že vyčerpaní Řekové vkládají osud světa do rukou smradlavého bezdomovce. Takže je toho dost, dorazte.