Jak se dá komplexní inscenace současného divadla všít do plochy textilie? Umělkyně Lucie Rosická na tyto otázky odpovídá nejen slovy, ale i dílem čtyř textilních obrazů. Ty vytvořila pro dvanáctou divadelní sezonu Studia Hrdinů a všechny premiéry jsou tak ještě o něco širším estetickým zážitkem.

Lucie, ve svém díle se věnujete autobiografii i generačním otázkám. Která témata jsou to konkrétně?
V mé práci se vždy velmi jasně a konkrétně odráží to, co právě sama prožívám, s čím bojuji a věřím, že skrze moji vlastní zkušenost a autoportrét jsem schopna mé myšlenky předat dál. Konkrétně se jedná o krásu každodennosti, jednotlivých momentů, rituálů, relativně nově otevírám témata jako jsou hormonální změny, problémy s plodností, ale i mateřství.

Pro Studio Hrdinů vytváříte autorský textilní obraz ke každé nově uváděné inscenaci této sezony. Je tento typ spolupráce pro vás první? Jaké zkušenosti vám spolupráce přináší?

Během studia jsem měla možnost strávit semestr na DAMU v ateliéru scénografie. To pro mě byla úžasná zkušenost. Divadlo, kostýmy, scéna, prostor i samotné herectví mi bylo vždy blízké. Když mi pak ze Studia Hrdinů nabídli tuto spolupráci, byla jsem nadšená. Zpočátku jsem měla obavy, jestli jsem schopná „přetlumočit” téma hry vlastním jazykem. Přiznám se, že jsem s tím i zpočátku bojovala, ale s každou další hrou se mi už v průběhu čtení podkladů obraz skládal v hlavě. Byl to pro mě krok mimo komfortní zónu takto pracovat s tématy, které jsem přímo neprožila, ale jsem velmi ráda za to, že mi nové vjemy otevřely zase jiná témata a hranice, ke kterým bych se za normálních okolností asi nedostala.

Vaše díla k inscenacím visí ve foyer Veletržního paláce a jsou k vidění už v den premiéry každé nové inscenace. Pracovala jste tedy na textilním obrazu před tím, než jste představení mohla vidět. Z čeho jste vycházela k jeho realizaci?

Ke každému představení jsem dostala jiný „balíček” podkladů. Někdy to byl jen text hry a kniha, jindy to byla pouze filozofická teorie. Čím více podkladů jsem měla, tím pro mě bylo jednodušší komponovat obraz. Na druhou stranu – bylo pro mě velmi zajímavé tvořit obrazy pouze na základě textu. Tímto způsobem běžně nepracuji a musím říci, že to byl také velmi kreativní proces.

Lucie Rosická (* 1998)
se narodila v Olomouci, v současné době žije mezi Prahou a Ostravou. Absolvovala na Akademii výtvarných umění v ateliéru Malba IV pod vedením Marka Meduny a Petra Duba.



Jak s vámi dramaturgie současného divadla rezonuje? Jste pravidelnou návštěvnicí?
Od dětství mě moje máma brala do divadla. Mívali jsme předplatné do první řady přímo uprostřed. Pamatuji si, že jsem se zlobila, když na mě někdy nechtíc doletěla hercova slina. Představení byla spíše klasického rázu, s moderní dramaturgií jsem se poprvé setkala během festivalu Divadelní Flora v mé rodné Olomouci a pak během studia v Praze, kde jsem často navštěvovala Divadlo Disk, právě kvůli úžasné studentské atmosféře i neotřelému zpracování her. Nyní se bohužel do divadla tak často nedostanu, nicméně kdykoliv je příležitost, ráda ji využiji.

Nejnovější premiéra Studia Hrdinů, Aparát, pojednává o několika pohledech právě na aparát a tematizuje jej ve vícero vyzněních. Jako aparát popravčího stroje, mocenský aparát v trestanecké kolonii a v neposlední řadě aparát pohledu a způsobů, jakými zasahuje do událostí. Inscenace vychází z díla Franze Kafky. Jak náročné pro vás bylo esteticky pojednat takový námět?

Přiznám se, že ač tematicky mi byla tato hra asi „nejvzdálenější”, byla vizuálně tak silná, že vytvořit obraz bylo v podstatě velmi jednoduché. Navíc jsem ke hře dostala skvěle vypracované materiály ke scénografii, které mi silný vizuál této hry ještě podpořily.

Když vidíte inscenaci a srovnáte ji se svým vytvořeným dílem, jak s vámi koresponduje prvotní představa o podobě divadelního díla s tím vaším?
Na každé hře vždy pracuje nespočet kreativních lidí, kteří samozřejmě jednu a tutéž věc mohou vnímat – a vnímají – hodně odlišně. Sama jsem někdy překvapená, jak mé zpracování, o kterém jsem já sama v sobě přesvědčená, nemusí vlastně předávat stejnou informaci dalším. Mám dojem, že ve své volné práci už umím velmi dobře konkrétní myšlenky předávat, tady to ale byla někdy opravdu výzva, za kterou jsem velmi vděčná, protože mě i díla posunula dál.

Vaše díla jsou součástí vizuální identity nové sezony Studia Hrdinů. Bude možné je také vidět fyzicky a v ucelené koncepci?
Ano, již 30. dubna v 17 hodin proběhne ve Veletržním paláci vernisáž mé výstavy Hrdinky, ke které promluví umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák a také vizuální umělec Marek Meduna. Vřele vás zvu.

Kromě umělkyně je vaší další novější rolí také ta mateřská. Jak se vám prolíná do díla?
Už během těhotenství se mi do obrazů promítl můj těhotenský autoportrét. Teď se mi do nejnovějších děl dostal i můj půlroční syn. Tím, že jsou díla opravdu moji autorskou výpovědí a v podstatě tak trochu deníkem, tak se v nich opravdu promítá to aktuální, co nyní žiji. Rozhodně mi mateřství otevřelo nová témata, o kterých chci mluvit a na která chci upozornit. Kupodivu je spousta témat, u tak přirozeného procesu, ještě stále tabu.

Vnímáte, že se situace umělkyň – matek zlepšila nebo zlepšuje a daří se vám komfortně tvořit a zároveň naplňovat i mateřské povinnosti?
Toto určitě záleží na úhlu pohledu. Já se mateřství velmi obávala z toho důvodu, že již nebudu svým způsobem brána vážně a že si tím narušuji chod mé kariéry.
Zároveň mám ale velké štěstí, že manžel a babičky aktivně pomáhají a hlídají. Upřímně, bez nich si to moc nedokážu představit. Díky tomu mám možnost se věnovat umění stále naplno.

Hrdinky
vernisáž výstavy Lucie Rosické
Studio Hrdinů (Dukelskych hrdinů 47, Praha 7)
st 30. 4. 17:00