Byl tomu rok, kdy v pražské La Fabrice mělo premiéru představení Duet pro jeden hlas, v režii Viktora Polesného. Příběh z pera Toma Kempinského inspirovaný osudy violoncellistky Jacqueline du Pré, jejíž nadějnou kariéru nemilosrdně ukončila lékařská diagnóza, roztroušená skleróza. Již protimluv v názvu hry naznačuje její monologický charakter, a to v několika polohách.

Příběh se odehrává v psychiatrické ordinaci dr. Alfreda Feldmanna (Jiří Novotný) během několika sezení, na něž „dochází“ (v kolečkovém křesle) houslová virtuoska Stephanie Abrahams (Zuzana Stivínová). Pokouší se vyrovnat s nesmlouvavým ortelem. Na počátku vidíme úspěšnou, pochopitelně sebevědomou ženu, jíž se splnily všechny životní sny (jak profesní, tak osobní). Přichází na přání svého milujícího manžela, přitom sama užitečnost sezení s psychiatrem nevnímá, považuje je za ztrátu času (což dává dost okázale a pohrdavě najevo), rovněž zprvu dosti přesvědčivě odmítá nezvratnost onemocnění, resp. následky s ním spojené. Její sebevědomí posilují alternativní plány, jak zůstat pracovně činná, i když se již nemůže věnovat tomu, co má z hloubi duše nejraději. („Když hraju, tak jsem. Hudba je, pane doktore, ten největší výraz lidství, jaký existuje. Neexistuje Bůh, ale vím, odkud se ta »představa Boha« vzala, vzala se z hudby!“) Jako rozbuška působí předjímavá otázka lékaře, zda by onemocnění nemohlo způsobit rozpad vztahu s manželem. Při dalších setkáních v ordinaci odmítání důsledků nemoci přechází do agrese, později do smlouvání sama se sebou (etuda s popelářem). Tehdy je již manželství v troskách a plány vyučovat hře na housle a zároveň být sekretářkou manžela jsou rovněž tytam. Stav duševní věrohodně odráží i zevnějšek Stefanie, její oblečení a zanedbanost, ponoření se do vlastního trápení a ztráta atributů dámy. Průběh hry, její dramatická výstavba, poměrně věrně odpovídá fázím odmítání a přijetí nemoci, jak jsou zaznamenány v psychologických učebnicích. Závěrečné fázi přijetí diagnózy a odhodlání nenechat se zlomit či v rámci možností se krutému osudu vzepřít předchází plamenná řeč dr. Feldmanna, v níž vystoupí ze své profesionální role naslouchajícího a zdrženlivě pokorného lékaře. Brání se příkoří a křivdám, jež dlouho snášel, brání svou profesní čest, zároveň nabízí řešení: překonat svoje já, resp. je vidět v kontextu svízelných osudů těch, kteří měli štěstí ještě méně.

Vhled do nitra
Toto je jen svrchní rovina příběhu. Otázky dr. Feldmanna nám umožňují nahlédnout vícevrstevnatou podstatu lidské duše, nástrahy života, rány osudu a traumata z dětství, s nimiž je každý z nás nucen se vyrovnávat, někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Stefaniina zpověď vytváří rámec, v němž přítomná konfrontace s nemocí působí velmi neútěšně a bez nadějných vyhlídek. Dovídáme se, co pro Stefanii znamenala hudba, když jí v devíti letech zemřela matka, jak jí pomáhala z bolesti vykřesat radost a překonat ztrátu nejbližší bytosti. Jak musela vybojovat a obhájit před svým otcem své niterné rozhodnutí věnovat se hře na housle. To vše zvládla díky své až obdivuhodné síle vůle, píli a touze. Existují však situace, kdy člověk nemůže vyhrát. Jediné, co mu zbývá, je vědomí a rozhodnutí, zda bude poraženým, který si zachoval čest a vnitřní sílu až do úplného konce. Memento mori.

Tady a teď
Uvědomění si svého konce může být přítomno v každém okamžiku všedního dne. Přistupuji ke svým blízkým, zálibám, pracovním povinnostem etc. naplno, či polovičatě, činím tak s radostí, nebo jen formálně? Každý zanecháváme svou stopu. Tvůrci představení též. Svědčí o tom funkční, minimalistická scéna Šimona Cabana, kdy prázdný prostor kol lékařova pracovního stolu a projekce výhledu z oken ordinace zaplňuje – někdy až přeplňuje – temperamentní několikavrstevnatý herecký projev Zuzany Stivínové (v této souvislosti stojí za připomenutí Pohlavní životy siamských dvojčat I. Welshe v Meetfactory v režii Natálie Deákové, kde je divák svědkem obdobného hereckého koncertu společně s Anitou Krausovou, dříve Pavlou Beretovou). Rychlost převleků Stefaniiných kostýmů (Jarka Procházková) a tempo představení též o něčem vypovídá, na samém konci jste překvapeni, že uběhla skoro hodina a půl. Jisté zpomalení ve vnímání plynutí času může způsobit ohnivý monolog dr. Feldmanna a jeho místy až přespříliš knižní charakter, ale kdo rád poslouchá mluvené slovo, ten si představení užije i prožije. ∞


Duet pro jeden hlas
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra 21. 5. 2018 • nejbližší reprízy so 15. 6. a út 18. 6. 19:30