Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

CAMP Q bez života je skanzen. Vyprázdněné místo, téměř němé kulisy: vnitřní a vnější zóna, oddělené ploty, svět ve světě, kdysi místo paralelní reality. Dispozicí totožné s uprchlickými tábory v jiných evropských zemích. Nemocnice, škola, zázemí pracovníků tábora a ostrahy, pódium pro galavečer, showroom technicky nejvyspělejší a nejdravější civilizace Zeyris, kde bylo možno ochutnat vodu extrahovanou z plastu, kávové želé (chuťově jednoznačně převyšující instantní náhražky pozemšťanů). Do vnější zóny měli „klienti“ tábora přístup jen přes den v jasně daném režimu a v případě výjimečných situací (ad nemocnice) i jindy. Ve vnitřní zóně se nacházely ubikace všech vesmírných civilizací, které dorazily na Zemi po zániku životadárné hvězdy v jejich galaxii. Země poskytla azyl či útočiště (záleží na úhlu pohledu) zástupcům čtyř vesmírných civilizací, resp. třem, které mohly podstoupit dvouletý adaptační program, jehož závěrečnou fází měla být integrace vybraných (a prověřených) mimozemských jedinců do lidské společnosti. Krom ubikací se v této zóně tábora nacházela kantýna, univerzální kaple, resp. prostor pro meditaci a duchovní potěchu, vědecká laboratoř kmene Zeyris (legálně zřízená s vědomím vedoucích tábora), křišťálová „knihovna“ Fénických žen, kde uchovávaly své kolektivní vědomí, a žároviště, kde tyto ženy završovaly svůj dvouletý životní cyklus – obdobně jako bájný Fénix –, aby následně mohly povstat z popela a opět vstoupit do svého znovuzrozeného těla. Fénické ženy vytvořily i botanický „skleník“ ukrývající všechny krásy světa navzdory smrti a pomíjivosti. Královna mravenčích Attas měla své komnaty (přesněji kokony) v ústraní na opačném konci vnitřní zóny. Mravenčí lid pak obýval ubikace (kontejnery) v sousedství příbytků Zeyris a Fénických žen. Tam se nacházel i sklad s proviantem kmene Attas, regály plné nejkvalitnějšího kaolinu, který ve svém těle produkovala královna a jenž byl jedinou potravou tohoto lidu.


Kultura, tradice a zvyky proměňují neútulno prázdného prostoru
Druh potravy a stravovací návyky dost zásadně určují charakter každé společnosti, principy jejího fungování, její stupeň kulturnosti (případně nekulturnosti) a jsou i vizitkou jednotlivce, každého z nás. (Stačí vzpomenout na hodiny dějepisu, lovce, sběrače, prvobytně pospolnou společnost, zemědělce, lidožrouty a obžerství části privilegovaných bez rozdílu dějinného období, vyznání, rasy či jakékoliv jiné orientace. Stačí vzpomenout na technologické postupy dnešního masného průmyslu a nešetrného „hospodaření“ některých velkovýrobců v zemědělství: totální ztráta úcty k životu, krajině, přírodě…)

O stravování Attasanů už byla řeč. Éterické Fénické ženy vyhledávají samotu, nežijí ve společenství, ani netouží být integrovány a opustit brány tábora. Vnímány očima lidí mohou připomínat poustevníky či asketický ženský řád. Tomu odpovídají jejich obydlí i jejich nehmotná potrava, žijí pozemským uměním, kulturou, resp. z nich. Aby zahnaly hlad, vdechují kouř z uměleckých děl, artefaktů, reprodukcí etc. Můžete být svědky vybraného gurmánského až orgastického zážitku nad hořícími verši Václava Hraběte, zároveň přemýšlíte, co může vyvolat tak prudký záchvat dusivého dávivého kašle po jednom „přivonění“. (Jediné slyšitelné slovo v kakofonickém chóru kašle prozradilo spartakiádní text písně českého krále nevkusu, banality a laciného štěstí, mimochodem nedávno oceněného medailí Za zásluhy naším králem Ubu, veličenstvem ohyzdnosti a služebníkem temných sil Mordoru.)

O potravě a stravovacích návycích kmene Zeyris se autorovi zápisků mnoho zjistit nepodařilo. Podle nabídky v showroomu by člověk řekl, že co se týče stravy, budou národem uměřeným a ovládajícím své chutě… Tento pocit posiluje i skutečnost, že cukr v jakékoliv podobě a jakémkoli skupenství představuje pro tento mimozemský druh smrtelnou hrozbu, resp. působí většinou jako prudký jed, v ojedinělých případech vyvolává těžkou závislost (nabízí se srovnání s alkoholismem v indiánských kulturách Severní Ameriky).

Zdání někdy klame
Sympatie vyvolávali příslušníci kmene Zeyris ve více ohledech. Zdvořilí a kultivovaní, zdravě sebevědomí i asertivní, inteligentní jedinci, nadmíru přizpůsobiví, navíc svým vzhledem nejpodobnější lidem, šik oblečení, trochu fintiví (to, co zprvu působilo jako vkusný šperk či módní doplněk, se časem sice ukázalo jako nezbytné zdravotní pomůcky (výztuhy, dlahy), zemská gravitace totiž tomuto druhu způsobovala řídnutí kostí – vyznění však jakoby načasované, soucit má blízko k sympatii.) Navíc během slavnostního večera, kdy návštěvníci v CAMP Q měli rozhodnout o tom, kdo z internovaných vzbuzuje největší sympatie mezi publikem a kdo nejlépe zvládl integraci, a tudíž jako vyvolený první opustí brány tábora, Zeyřané uspořádali svatbu. A nebyla to ledasjaká veselka, šlo o spojení dvou vysoce postavených rodin, navíc lidskýma očima netradiční podoba svazku i lásky. (V této souvislosti nelze nevidět duševní spříznění Zeyris a Julia Zeyera, jenž ve své tvorbě často reflektoval netradiční podoby lásky.) Jedna nevěsta, dva ženichové, jeden ochráncem rodiny… Dojemný svatební obřad, jen s poněkud hořkým koncem, rundou becherovky od šéfa tábora Hraničky. Jedna strana mince. Pak přijdete k příbytkům kmene a žasnete nad až poněkud nevkusnou okázalostí interiéru (trochu připomíná obývací pokoje jednoho dříve kočovného etnika či domácí oltáře panny Marie v jistých slovanských i románských zemích). Dozvíte se, že Zeyris vyznávají kastovní rozdělení společnosti, kdy vyvolení žijí v palácích a ti méně šťastní v čeledníku, chlévu pro služebnictvo. A úplnou náhodou se ocitnete v jejich laboratoři ve chvíli, kdy je přístupná i tajná laboratoř ukrytá v podzemí té legální. Podle informací pracovníků tábora zde Zeyřané zkoumali technologie, které by jim měly získat trvalou nadvládu nad lidskou civilizací. V kuloárech se šeptalo, že to je důvod, proč byli Zeyris diskvalifikováni v hlasování návštěvníků, oficiálně však příslušníci jiných kmenů nasbírali více hlasů… (snad jisté způsoby nebudou brzy vlastní celému vesmíru). Ve výsledku však toto rozhodnutí Bubu Yirovi zachránilo život (získal o sto hlasů více než oficiální vítěz), poněvadž výhra v této soutěži se stala danajským darem… a dost zhořkla i hlasujícím návštěvníkům.

Kam poděla se zdvořilost?
Když byla řeč o zdvořilosti a kultivovanosti kmene Zeyris, nutno podotknout, že i ostatní mimozemské kmeny se vyznačovaly těmito vlastnostmi. Někdy to mohlo být asi trochu zištné, podmíněné okolnostmi (režim uprchlického tábora je dost blízký vězeňskému režimu), přesto však nebylo pochyb, že by to byla zdvořilost falešná. Fénické ženy navíc tento dojem umocňovaly svou rozvážností a přemýšlivým vyjadřováním. Jejich pomalé tempo jako by vyřezávalo hrany a plošky diamantu – oproti žoviálnímu, častokrát banálnímu plkání či obhroublému povýšeneckému projevu (bez jakéhokoliv náznaku taktu či ohleduplného chování vůči druhému) některých zaměstnanců tábora, ostrahy, televizních moderátorů… (Stačí si vzpomenout, jaké situace každý z nás někdy zažil např. v tramvaji či v jiném veřejném prostoru.) Kolektivní sdílení a transmise pocitů mravenčích Attas (mezi lidmi na Zemi se tomu asi nejvíce přibližuje schopnost empatie) a jejich geneticky zakódovaný altruismus působí jako oáza v poušti sobectví. V tomto ohledu bylo velkou radostí poznávat mimozemské kmeny, jejich mentalitu, kulturu, zvyky. Díky srovnání s jinými vzorci chování si uvědomíte, že byť jste pozemšťan, tak si občas ve svém životě připadáte jak mimozemšťan.

Apokalypsa?
Jak bylo naznačeno výše, ke konci „galavečera“ dojde k incidentu, který dost zásadně změní situaci. Je velmi pravděpodobné, že to souvisí s iniciativou „Mimozemšťany v ČR nechceme!“, jejíž zastánci občas protestovali před branami tábora. Co dokáže způsobit zákeřný a zbabělý čin? Fénické ženy popřou svou přirozenost být samy sebou a samy se sebou, propadnou kanibalismu. Pro Zeyris byla ochota k totálnímu přizpůsobení málem osudná, vyváznuvší Bubo Yiro však získá zbraň a podaří se mu snad v táboře vyvolat vzpouru… Pisatel těchto řádků o tom však mnoho neví, když může, vyhýbá se davu. Raději trávil čas ve skromném hloučku u královny Attas, představoval si, jaké to asi bylo, když se před dvěma lety královna ocitla na Zemi jen v doprovodu dvou zástupců mravenčího lidu (ostatní se již narodili na „naší“ planetě). Jaké by to bylo nebýt popela Fénických žen? A jak jsou jejich jména zvukomalebná a co znamenají? Onomatopa, Fábula, Múzis, Harmonia… Přemítání a vzpomínky. Nebylo těžké pochopit, proč kantýna zela prázdnotou a jediné využití měla při lidské kuchařské show, kterých je v televizi plno. Bylo zajímavé sledovat, který z lidských zástupců má větší svazek klíčů u pasu a co to asi znamená… Úsměv na rtech vyvolalo zjištění, že kapli, místo určené pro duševní potěchu, nikdo z přechodných obyvatel tábora nevyužíval, resp. někteří jedinci napříč kmeny ji začali používat jako místo pro potěchu tělesnou, jako hodinový hotel. Čtvrtou mimozemskou civilizací byli Ježci, černé krystaly, které dokázaly růst, zprvu z pozitivní energie (samy ji i vytvářely podobně jako mláďata domácích mazlíčků), když však dorostly do určité velikosti, začaly žít z negativní energie lidí, dokázaly i člověka pohltit. Ti jediní na Zemi zůstali. Nedalo by se jich využít jako „odsávač“ negativní energie extrémistů z obou stran politického spektra, náboženských, vlasteneckých fanatiků, zkrátka všech, co by si potřebovali na chvíli odskočit a trochu „ulevit“? Vytržení z těchto úvah způsobil hřmot startujících motorů, oslnění kužely světla a vzkaz: Země je krásné místo pro život, není však určeno pro nás, starejte se prosím o ni, aby taková co nejdéle zůstala…

To zažil a sepsal mimopozemšťan Nailik
P. S. Česká expozice Pražského Qquadriennale 2019 se šestihodinovou imerzivní inscenací do níž se opravdu ponoříte, vnoříte… (význam slova imerzivní) je vskutku unikátní. Vytvářel ji mnohočetný tým, čtyři autoři (dva z Katalánska), čtyři režiséři, sedm scénografů, podílelo se na ní skoro sedmdesát herců z několika souborů. Inscenace vznikla v koprodukci Tygra v tísni, Divadla Letí a Jihočeského divadla. Za zmínku ještě stojí působivá hudba a sound-design Ivana Achera. (Více o představení a jeho tvůrcích si lze přečíst na www.campq.cz.) Scénář měl přes 230 stran, primárně však byl kostrou výstavby fikčního světa příběhu, jeho soudržnosti a věrohodnosti, profesionální improvizace herců pak představení dotvářela. Výsledek je nesmírně působivý a přesvědčivý. V některých situacích bylo až nemožné určit, kdo je herec a kdo divák (ad vnoření se do příběhu). Je radost vidět, že reprezentace České republiky může být vysoce profesionální i důstojná. ∞


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
premiéra 6. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
repríza 13.—14. 9.



text: Petr Kilian