K čemu je vlastně na zemi žena? Na rozmnožování? Na pečování o rodinu, zejména pak o děti a manžela? Na estetické okouzlování? Nebo je tu pro to, aby se zkrátka stala doplňkem ne-li ozdobou muže? Asi intuitivně cítíme, že s těmito zajetými klišé se ocitáme zpět sto let za opicemi, ale i přesto částečně stále rezonují evropskou společností ve 21. století. Na tuto problematiku reaguje i inscenace Zkáza totálního myšlení, kterou (možná symbolicky) otevřelo svou novou sezónu olomoucké Divadlo na cucky. Je libo drink s příměsí feminismu doplněným ovocem šovinismu? Jestliže ano, vítejte.


Inscenace volně vychází z knihy Hmatatelný život od francouzské spisovatelky a dramatičky Marguerite Duras, v níž autorka vede několik zamyšlení nad životem, a v níž se pojí dohromady lyričnost s vulgárností. Podobně se tak stalo i v rámci režijního konceptu Júlie Rázusové, která vytvořila i scénář. Inscenace totiž postrádá jakýkoli děj a jedná o koláž obrazů zaměřených zejména na partnerské soužití, jejichž dynamičnost může připomínat jakousi bitvu o místo ženy. Je u plotny, nebo na stejné příčce, jakou má muž? To ať si divák vybere sám. Inscenace totiž svým formátem skutečně odkazuje ke své předloze a funguje jako esej, která nabízí spíše otázky než odpovědi.

Co mají muž a žena společného? Možná lidství?
Projevuje se zde i diverzita názorů, pakliže se mluví o „ženských tématech“, jako je například porod a mateřství obecně – není zde opomíjena role muže. Svým způsobem představení naráží i na problematiku samotného feminismu, který někteří dokážou stále vnímat jako sprosté slovo, a možná právě proto Júlia Rázusová inklinuje ke zdůraznění krize lidství, nežli pouze ženství. Zranitelnost se zde odkrývá nejen z náhledu na ženu, ale i na samotného muže. Tudíž inscenace je spíše spojuje, než odděluje, jak se tomu běžně děje v rámci obecného diskurzu, který stojí na škatulkování.

Každý má svou propast…
Ke zranitelnosti tématu se odkazuje i samotná vizuální podoba inscenace dle návrhu Markéty Plaché, která je značně minimalistická a je metaforou vyprázdněnosti, o kterých se v inscenaci pojednává. Na jevišti je totiž pouze světlé čtvercové molitanové pódium se třemi otvory, z nichž různými způsoby aktéři vylézají, nebo dokonce i hrají ve vnitřní části konstrukce, do níž však nelze vidět. Toto prostorové využití tak svým způsobem zvýrazňuje fakt, že většinou lze věci – včetně partnerství – vnímat zvenčí, ačkoli ve svém jádru se mohou lišit. Scénu pak doplňují rovněž kostýmy. Obě herečky jsou až stereotypně oděny do růžových šatů (které ke konci vyměňují za černou sukni a bílé triko s vestou) a herec má na sobě černou košili s růžovými kalhotami. Oděvy tak svým způsobem zdůrazňují, že muž má rovněž v sobě cosi ženského, stejně jako žena zase mužského.
Nejpodstatnější složku inscenace však představují herecké výkony tří účinkujících, a to Natalie Golovchenko, Táni Malíkové a Zdeňka Lambora, kteří se mezi sebou sehraně doplňují a fungují jako jeden člověk, nikoli jako dvě ženy a jeden muž. Nutno však podotknout, že zde funguje přece jen jakýsi protipól. Zatímco projev Golovchenko a Lambora se nese v poklidném módu bez nadměrně frekventované exprese, často až spíše deklamativní Malíková se naopak pohybuje na rozhraní mezi výraznými gesty, rychlým tempem mluvy a úsporným jednáním jako její kolegové. Oproti působení v brněnském HaDivadle, odkud ji znám především, se Malíková tentokrát prokazuje svými pestrými výrazovými dovednostmi. Totiž právě tato hra účinkujících mezi extrémy i přes existenciální rozměr dodává představení pohonnou hmotu v podobě komičnosti, která vychází právě z absurdnosti situací. Je tomu tak například, když se Táňa Malíková dostává do pozice znavené ustarané matky a hysterickými výstupy narušuje dialog (či možná spíše monology) svých kolegů, kteří tezovitě pojednávají právě o podstatě role matky.

Zkázu totálního myšlení lze tak vnímat jako společenskou terapii, která umožňuje se zasmát (ne-li vysmát) typickým stereotypům, avšak ne lascivním způsobem v podobě rádoby perverzního humoru, ale konfrontací obou stran (např. muže i ženy, feministky i šovinisty, konzervativce i liberála). Svým nahodilým lyrickým pojetím působí jako báseň složena z mnoha rozjímání, ale žádných odpovědí.

Zkáza totálního myšlení
Divadlo na cucky (Dolní náměstí 42, Olomouc)
premiéra 6. 9. 2021
nejbližší repríza so 23. 10.