Rok 2018 se nese ve znamení pro náš národ osudových osmiček, ať se bavíme o vzniku Československa, o Mnichovu, nebo o okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Není divu, že divadelní scény na tato výročí reagují, mezi ně patří i olomoucké Divadlo na cucky s inscenací Opletal. Že tento student medicíny nezemřel v „osmičkovém roce“, ale při protinacistické demonstraci v říjnu 1939, nevadí, byl to přece národní hrdina. Anebo nebyl?

Politické divadlo rovná se provokace
„Je to politické divadlo,“ zdůrazňuje herec Ondřej Jiráček hned na začátku představení. A skutečně, koncept podle režiséra Michala Háby se drží norem tohoto divadelního žánru, avšak mísí do něj i jiné, například detektivku. Byť lze očekávat, že hlavním cílem inscenace je zjistit, kdo byl Jan Opletal, její záměr nabývá úplně jiných podob, totiž hlavně snahy provokovat. Co Čechy trápí celá staletí? Že by národní identita? Kdo vlastně jsme? Ano, Opletal dráždí publikum právě těmito ožehavými otázkami a nebojí se náš národ zobrazit kriticky. Z rádoby dokumentární detektivky o Janu Opletalovi se najednou stává sonda do české historie, ale i současnosti a národní mentality.

Aby představení vizuálně odpovídalo představám diváckého čekávání, že se dozvědí něco o svém národním hrdinovi, scéna podle Adriany Černé září barvami české trikolory a vládne v ní kouzlo minimalismu. Na zemi pouze leží velká česká vlajka a v pozadí je fotografie Jana Opletala. Národním barvám odpovídají i kostýmy herců, herečka Růžena Dvořáková má na sobě modré šaty, Ondřej Jiráček nosí červený oděv a Adam Joura bílý. Celá vizualizace představení tudíž působí jako velký živý oltář českého národa a je otázkou, zda pozitivně, či negativně.

Všemu vládnou hranice
Ovšem na prvním místě zde stojí výkon herecké trojice Růženy Dvořákové, Ondřeje Jiráčka a Adama Joury, kteří bádají po Janu Opletalovi, ale také po národní identitě, v kontextu historie. Jelikož se jedná o politicky angažované divadlo, herci jsou nuceni hrát civilně a často vystupovat ze svých rolí, to ovšem tříčlennému týmu nedělá potíže. Snadno komunikují s diváky: například při příchodu do sálu si s diváky potřásají rukama a představují se jim, nebo dokonce publiku nabízejí chlebíček. Každý herec je vybaven jiným projevem. Dvořáková jedná jako tragédka, Joura je pro změnu komik a Jiráček se drží tragikomické polohy, ovšem i přesto se všichni navzájem doplňují a vystihují tím českou povahu.

Atmosféra v sále je přátelská, ale zároveň drsná. Politické představení se neobejde bez komentářů aktérů. Ti se zde často vysmívají publiku, jelikož ho mystifikují špatnými informacemi a diví se, že žádná reakce nepřichází. Přímočaře tímto jednáním narážejí na mediální šum a neověřené, či dokonce zmanipulované informační zdroje, v čemž se najde asi každý z nás, minimálně jsme chtě nechtě toho součástí, byť jako svědci. Dalším aspektem provokace je němčina často zaznívající z úst Růženy Dvořákové, která zasluhuje obdiv za výbornou výslovnost a rychlé tempo. Právě německý jazyk tvoří hranici mezi diváky, jelikož ne každý mu rozumí, což značně naráží na česko-německé vztahy. Ty se však stávají klíčem pro nalezení české identity. Kdo jsou vlastně ti špatní? My? Oni? Nebo všichni? Zdá se, že inscenace na to odpovídá pokrytecky: „Záleží na situaci.“

V závěru představení dochází k hořkému rozčarování tykajícímu se německé okupace a zavraždění Jana Opletala, při kterém jsou kladeny tyto otázky: Chovali se krutě jen Němci? Kdo je tedy hrdina? A není tím pádem lepší Palach, který se sám dobrovolně upálil? A co znamená oběť v českých dějinách, smrt nepřítele nebo člověka z našich řad? ∞


Michal Hába a kol.: Opletal
Divadlo na cucky (Dolní náměstí 42, Olomouc)
premiéra 11. 5. • nejbližší repríza so 27. 10. 15:00 a 19:00