Mahenova činohra uvedla nový titul – Petrolejové lampy. Vzhledem k faktu, že je dramatizace Havlíčkova románu aktuálně uváděna i v několika dalších českých divadlech, vypadá na repertoáru dalšího domu poměrně nenápadně. Zdání klame. Režisér Martin Glaser se svým týmem dokázal vytvořit velmi moderní, formálně precizní a obsahově významnou inscenaci, která v kontextu brněnského divadla zanechává hlubokou stopu.

Za skutečně zvrácené považuji výsledky rutinního způsobu vytváření nových inscenací ve velkých kamenných divadlech. Nepřímá úměra vynaložených peněz a průměrných výsledků, jež jejich tvůrci zrealizovali hlavně proto, že nabídka z Nároďáku se prostě neodmítá – to mi přijde zvrhlé. V divákovi pak zůstanou vpravdě dekadentní otázky typu „Má smysl chodit do divadla?“ a „Má smysl existence tohoto divadla?“ Na Mahenovu činohru se po mnoha letech usmálo štěstí a díky novému vedení (Martin Glaser, Martin Františák) se jí daří ze spárů mechanického rutinérství postupně unikat.

Zázrak? Ne! Glaser
Martin Glaser vnáší do Národního divadla Brno s Petrolejovými lampami jistý archetyp moudrosti, který se od tak majestátního divadla očekává. Přichází s vynikající jevištní adaptací, která zastiňuje i taková brněnská divadelní esa, jakými jsou Divadlo Husa na provázku (premiéra Uršuly v režii J. A. Pitínského) nebo HaDivadlo (Big Sur tandemu Ewa Zembok – Lenka Havlíková). Přesné obsazení hlavních rolí (Hana Tomáš Briešťanská, Martin Siničák) s pozoruhodnou hloubkou provedené role vedlejší (Martin Sláma, Pavel Doucek, Drahomíra Hofmanová) jsou jistotou zážitku. Čistý zásah do srdce. Inscenace dokáže fatálně strhnout vše stávající a pomyslně vytvořit znovu, restartovat. Divák odchází nadšen, posílen. Magické kouzlo spoluvytváří realizace scénografických návrhů Pavla Boráka, dokonale doplněná světelným designem Martina Špetlíka a kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé.

Víš, Pavle, život, i ten sebebídnější, je lepší než smrt
Pýcha Pavla Maliny samozřejmě předchází pád. Okolnosti tohoto pádu však nejsou v předloze zdaleka tak černobílé jako v interpretaci tandemu Glaser–Šubrtová. Finální scéna s dítětem pak v této úpravě chybí úplně. Tvůrci dávají přednost rychlému spádu děje bez odboček. Díky tomu je možné rytmus inscenace neustále zrychlovat. Podpořen navíc důmyslným využíváním točny dosahuje živelné dynamičnosti, tolik vystihující průběh důstojníkovy nemoci. Rozhovor mrtvoly Štěpčina otce (Zdeněk Dvořák) s umírajícím Pavlem Malinou patří k těm nejbásnivějším místům představení a díky Siničákovi nabývá hamletovského rozměru. „No tak umřu, no a co, já to vím. A nebojím se. Smrt jako život, život jako smrt, všechno je jedno. Být? To je stejně dobré jako nebýt. A nebýt se mi zdá skoro lákavější. Když sedím doma opilý, vnímám přece ne víc než vychládající mrtvola. To ne já, to někdo jiný sedí v křesle. Asi ta moje prohnilá minulost. Tak ať se tam ta minulost klidně prohání mozkem, který se rozkládá. Ať si tam sviští, jako podzimní vichřice, která se rozkládá nad pustým obzorem.“ Režisér je schopen v představení udržet filozofickou rovinu, čímž se Havlíčkově předloze přibližuje o poznání víc než legendární Herzův film.

Abychom mohli žít, musí to někoho bolet
Siničák s Briešťanskou předvádí mimořádně sugestivní výkony. Skrze dojemný příběh zprostředkovávají pravdivé sdělení o tom, co je důležité, co způsobuje krutost, o smyslu obětování, o prudkosti zklamání i o lidské důstojnosti. Pokorná inscenace, kde má vše tu správnou míru. Jak se pozná dobré divadlo? Máte ho v mysli ještě několik dní. ∞


Petrolejové lampy
Mahenovo divadlo (Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 26. 2., nejbližší reprízy čt 14. 4., st 25. 5. 19:00