Soňa Červená je hodná holka, ale dostala od Emilie Marty v roce 1884 napít a Depresivní děti toužící po penězích se to nebojí říct nahlas. Ve své nejnovější inscenaci se nechali inspirovat látkou od autorských práv nedávno oproštěnou, tedy dramatem Věc Makropulos od Karla Čapka. Více než devadesát let starý text pojali trochu netradičně, akcentovali téma nesmrtelnosti a inscenaci tak částečně osvobodili od tematické linky soudních procesů, na kterých je založena jedna z hlavních zápletek dramatu. Ostatně od souboru Depresivních dětí se nic tradičního očekávat nedá.

Makropulos je zasazena do nekompromisního prostředí módních přehlídek, kde po věčné kráse touží každý. V této branži již nějaký pátek s přehledem drží „korunku královny krásy“ ikonická EM. Členové modelingové agentury manželů Kolenatých, vysokoškolští studenti, k ní vzhlíží a snaží se jí co nejvíce přiblížit. Zároveň se zde na pozadí částečně mihne téma majetkového sporu bratrů Prusových s Bertem Gregorem, který je pro Emílii cestou k receptu nesmrtelnosti. Režisér a herec Jakub Čermák do příběhu EM zahrnul skutečné historické události, nadsázku a cynický (pro někoho možná až nekorektní) humor. Pro Depresivní děti poměrně osvědčený přístup se vyplatil. Představení mělo spád, bylo vtipné a i přes svou délku (dvě a půl hodiny) svou nápaditostí pohltilo.

„Čapek je mrtvý a Marty je kurva!“
Jako střed představení fungoval Jakub Čermák, který mohl v roli EM s parukou nápadně připomínat zesnulého stylistu Daniela Procházku. Jeho EM je femme fatale každým coulem. Od chvíle, kdy se poprvé objeví na scéně, strhává na sebe pozornost. Když mluví, ostatní mlčí, když přichází, ostatní se jí věnují. Je sebestředná, zhýčkaná a sarkastická. Čermák svou roli ovládl skvěle hlasově i pohybově, ve výsledku působil víc žensky a přesvědčivě než všechny Dáši Havlové dohromady. Skrze mainstreamovou představu zženštělého gaye, v chlupatém kožíšku a s upnutými bokovými kalhotami předvedl Marty tak, že bude pro ni jen stěží hledat konkurenci. Jeho režie je provokativní, pracuje s nahotou, sexualitou a vulgarismy. Umí ale odhadnout své hranice. I když na nich občas balancuje, inscenace nevyznívá ani lacině, ani prvoplánově. Pomocí zcizovacích efektů je neustále zpřítomňována současnost, herci často vystupují z rolí, do inscenace je vložen hlas režiséra, volá se na linku 1188. V přímém přenosu, během představení, se postavy dovolají informační dispečerce a dohledávají se informací o sporu ve V(v)ěci Makropulos. Stejně tak je na scéně neustále zvýrazňována zmiňovaná tělesnost – během módní přehlídky, formou rvačky, posilováním, souloží, masturbací atd.

Ironický nadhled a pozérští studenti
Inscenace mimo jiné zesměšňuje mladé studenty, kteří jsou prezentováni téměř celým zbytkem souboru. Jsou to pozéři toužící po slávě a fyzické dokonalosti, jinak ale naprosto hloupé ovce. Nikdo z nich není schopen popsat, co obnáší jeho studium nebo co vlastně chce. Jedinými dospělými postavami jsou manželé Kolenatí, Olga (společnice EM) a módní guru a reportér Vítek. Herecký soubor působil celkově kompaktně, ale zároveň každý herec dodal své postavě osobitost. Všichni přistupovali ke svým rolím s nadhledem a tím od nich získali patřičný ironický odstup. Do specifické úlohy Vítka byl obsazen Jiří Ratajík, který se díky své postavě skřítka musel omezit pouze na výrazové prostředky obličeje a rukou. I tak dokázal uhrát to, co jeho kolegové měli možnost vyjádřit celým tělem. Jeho Vítek je zakrslý slizoun slintající po modelkách. Dokonale zobrazil prototyp bezpáteřního člověka, který zneužívá svého vlivného postavení v osobní prospěch. Jeho mimika je velmi výmluvná, drží se konceptu stylizace inscenace a umí najít tu správnou míru karikování. Vedle EM působí bezesporu jako jedna z nejvýraznějších postav. Stejně tak nutno zmínit modelky Kristy a Christy, blbost a naivita z nich přímo čiší. Barbora Mitošinková a Alena Julie Novotná skvěle dokázaly naložit se svým půvabem ve prospěch ducha inscenace. Do postav projektovaly častou představu o nízkém intelektu modelek, což se mnohdy stávalo zdrojem komiky. Naopak postavy manželů Kolenatých se od ostatních lišily vizuálně usedlejšími kostýmy, ale i méně provokativním herectvím Barbory Šupové a Janusze Hummela.

Na bílém koberečku
Čtvrtá repríza Makropulos proběhla v multikulturním prostoru Divus – Prager Kabarett na Vltavské. Scéna Petra Vítka, dlouhé přehlídkové molo s bílými koberci, vynikla v téměř průmyslové atmosféře prostoru Divusu. Molo, těsně obklopené hledištěm, jak tomu obyčejně bývá na módních přehlídkách, sloužilo jako multifunkční hrací plocha. Ta se v druhé části proměnila v klasicky členěný divadelní prostor. Společně s efektivním osvětlením a hudbou Soni Tiché scénografie umocnila dojem výjimečnosti představení.

Makropulos je po všech stránkách silná inscenace. Jediné, co by se jí možná dalo vytknout, je roztříštěný konec. Představení „končilo“ hned několikrát, což působilo trochu nadbytečně. Skutečný konec nastal až ve chvíli, kdy všechny postavy dostaly od Emilie Marty napít elixíru. Snad jsme se tedy dočkali nesmrtelnosti souboru Depresivních dětí, protože on prostě má smysl!


autorky: Klára Nechanická, Kateřina Suchanová