Ztracené předměty a zakopané vzpomínky. Písek, hlína, prach a pomíjivost materiálního světa. Co po člověku zbyde po smrti? Odpověď na tuto otázku hledali účastníci workshopu pořádaného divadlem Continuo.

Letní projekt, jak Divadlo Continuo nazývá třítýdenní workshop s veřejným výstupem, už patří k pravidelným prázdninovým událostem, na které se sjíždějí diváci z celé republiky. Výchozí situace je každý rok stejná: divadelní tým se dvěma desítkami nadšených účastníků z různých koutů světa pod vedením zkušeného režiséra a principála souboru Pavla Štourače obsadí na měsíc a půl vybraný prostor, aby jej vytrhly z normálu a přetvořily v jiný svět.

Několik let projekt takto obýval zámek Kratochvíle. Později se přesouval z místa na místo, vždy ovšem v okolí statku v jižních Čechách s poetickým názvem Švestkový dvůr, kde soubor celoročně žije téměř až komunitním způsobem. Letní projekt již cestoval vlakem z Malovic do Netolic, roztančil sklepy statku Rábín, zkoumal vody rybníka Otrhanec nebo v minulém roce rozsvítil desítkami světel cihelnu ve Vodňanech.

Šestnáct herců, devět zemí světa
Soubor si pro letošní site-specific vybral píseckou sladovnu a její sklepy, kde nejprve tři týdny zkoušel a poté od 8. do 23. 8. prezentoval výslednou inscenaci. „Workshopu se zúčastnilo šestnáct herců, hudebníků, výtvarníků, studentů uměleckých škol i amatérů, a to z devíti zemí světa,“ říká Martina Mohlová, produkční Divadla Continuo. Na rozdíl od minulého roku, kdy soubor využil pro projekt jako předlohu volné pásmo úvah Antoina de Saint-Exupéryho Citadela, letos se nechal inspirovat pouze samotným prostorem. Ve sklepě, jak se inscenace jmenuje, je metaforou pomíjivosti pozemského bytí ve čtyřech zastaveních. Ve čtyřech místnostech postavy odkrývají, nacházejí a opět ztrácejí předměty, vzpomínky i svůj život. Převaděč (Martin Janda) doprovází diváky i hlavní mužskou postavu, v níž se střídají tři herci, na poslední cestě, během níž se postupně zbavujeme všeho, co nás spojuje se životem.

Konec života ve čtyřech obrazech
V první místnosti nastává fyzická smrt hrdiny. S nebožtíkem se postupně loučí skupina žen, jež se poté proměňuje v jakýsi chór. Ze skupiny se oddělí několik performerů, kteří následně vytvoří kapelu, jež v jazzově dynamickém rytmu živě doprovází celou inscenaci. Jak může být loučení těžké, představuje efektní obraz dvojice, která se vzájemně přibíjí hřebíky k zemi a ke stěně.

Druhé zastavení probíhá simultánně ve třech místnostech, přičemž ve všech se ve stejný okamžik odehrává stejná scéna, diváci, kteří se intuitivně rozdělují do tří skupin, sledují oživlé vzpomínky i předměty. Tu se pohne deštník, tam zas spadne pytel, tato akce rozpohybuje ostatní vaky, které se přes sebe začnou převalovat, do toho obživnou i vojenské kabáty v komickém pochodu neustále narážející do sebe i do věcí. Hlavní hrdina je ovšem zrovna zaměstnán něčím zcela jiným, a to luštěním tichých bezeslovných vzkazů a výkřiků, které mu předávají dívky z úst ve formě lodičky, maličkých konfet či stočené do ruličky. Tato scéna představuje bezesporu jeden z nejsilnějších obrazů celého projektu.

Inscenace se pomalu přelévá do své druhé poloviny a zde se bohužel začíná ztrácet dramaturgická linie i hlavní hrdina, což trošku působí, jako by již nebyl dostatek času představení dozkoušet. Ve třetí místnosti za dynamického bubnování herci v jakémsi difuzním pohybu vyhlíží něco nebo někoho, což ovšem nepřichází, takže se nedozvíme, kdo nebo co to mělo být. V poslední místnosti s umělým korytem, představujícím řeku končí za velkými vraty nejen samotná řeka, ale také cesta postav. Celá skupina se zbavuje všeho pozemského a odchází na druhý břeh. Převaděč odchází poslední, odhazuje uschlý lístek ze stromu, který na začátku utrhl, jelikož po smrti už nic člověk nepotřebuje.

Continuo opět nezklamalo
Šestnáct herců, devět zemí světa, změť jazyků a kultur, různé zkušenosti a pouze tři týdny na zkoušení, to je úctyhodná bilance, a pokud hodnotíme Ve sklepě jako výstup z workshopu, lze pouze před jejich výkonem smeknout klobouk. Jednoduchý příběh s jasným sdělením je deviza projektu, která je u Divadla Continuo spíše výjimkou. Poslední skupina překročila tento rok řeku a my se můžeme těšit, ať už v pozici diváků nebo účastníků (workshop je otevřený všem), jaký prostor divadlo zabydlí příští rok. Tajně doufám, že se opět rozhodnou pro exteriér, protože podle mého jejich silně vizuální poetice sluší lépe. Kdo ovšem nechce čekat na příští léto, může další inscenace Divadla Continuo zhlédnout už v září: 13. a 14. 9. Sousedi v Divadle Komedie, 16. 9. Oběť – divadlo Kampa, 19. 9. Cross Club – Now…? a v rámci projektu Containall bude probíhat výstava.