Herci a umělci ze všech koutů světa. Tři týdny intenzivního workshopu u jezera v jižních Čechách. Výsledek? Site-specific projekt Jezero Grus-grus od Divadla Continuo, který slibuje srovnání života lidského a ptačího. Otázky svobody, historie, transformace a zániku pojaté v netypické formě, ale pro toto divadlo charakteristické. Příběh o nalezení či zbourání hranic tady herci vyprávějí všemožně, jen ne přímými slovy. Dejte prostor fantazii, přemýšlejte a nechte se ponořit do atmosféry přírody, hudby i ticha…

Západ slunce na pozadí nádherné krajinné scenérie a setkání nečekaně svěžího vzduchu venkova se zamořenými pražskými plícemi dělají své – pocit euforie, ještě než něco vůbec začalo. Nehledě na roje komárů, kteří se probouzejí hned po setmění. Nehledě na místy až čvachtavé bláto, které rozhodně nebude prospěšné lehkým sandálům a béžovým kalhotám. Tolik o obětech nepoužitelného městského stylu ve prospěch něčeho značně podstatnějšího – dobrého divadla.

Otázky bez odpovědí
Jezero Grus-grus v základních informacích dává návštěvníkovi spoustu prostoru pro let fantazie. Vše se bude odehrávat v Malovicích, na hladině jezera Otrhanec a v jeho okolí. Dá se čekat koncepce, kdy se sami herci stanou průvodci do všech koutů ve svém přírodním jevišti. O obsahu napovídá i název Grus-grus, v češtině jeřáb popelavý. „Je svědkem věcí, které lidské oko nevidí, a jakmile se někde usadí, prochází jednou za tři roky transformací, kdy mu opadá veškeré peří, nemůže létat a nové peří mu dorůstá až s vyvedením mláďat,“ vysvětluje režisér představení Pavel Štourač v rozhovoru pro Český rozhlas.
V den premiéry jsme samozřejmě dorazili dřív a nedočkavě obešli okolí, objevili instalace připomínající strašáky v poli u vstupu, velké jezero přetnuté lávkou opodál a zvláštní stany po březích jezera. Vzniklo tak víc otázek než odpovědí a o to nedočkavěji jsme přešlapovali před začátkem. Stmívá se, puštěný reflektor odhaluje podivně pokroucené stíny rozestavěné na louce a konečně vcházíme dovnitř.

Ľudia, ludi, lidé
Ostře vykreslené obrysy strašáků, ticho a obklopující tma mluví víc než přehledně osvětlené jeviště. Atmosféra nás začíná pohlcovat. Procházíme mezi roztodivnými postavami a všechny ironické úsměšky: „Myslíš, že nás slyší?“ mizí ve chvíli, kdy se „tvorové“ nenadále pohnou. Tančí, zpívají, svíjejí se a pomalu rytmicky postupují do lesa. Najednou se ozve: „Ľudia! Ludi! Lidé!“ Mnohojazyčný výkřik směřovaný na dav návštěvníků, který strašáky se zvědavostí následuje a obklopuje, odhalí nejen jejich přítomnost, ale záhy i jejich podstatu: „Lidé jsou ego-i-stič-tí… zištní… malicherní…“ Malicherní dostávají jedinečnou šanci nahlédnout do života ptáků ve srovnání s tím lidským, projít si historii očima přírody a zažít nové. Prakticky ve tmě provádějí herci příchozí po hrázi rybníka porostlé staletými duby a osvětlené pouhými svíčkami. Na cestě se odhalují jednotlivé nečekané výjevy – tiché, se zpěvem či jen výkřiky. Průhled do dějů běžně nespatřitelných lidskému oku, plynutí přírody v čase, který lidé často vědomě i nevědomě zrychlují.

Putování
Smysl si každý může najít svůj, ovšem v působivém tichu stromů si brzy uvědomíte, jak malou roli hrají slova, když chceme něco sdělit. Důležitá je melodie, výraz, pohyb, ticho, pohled – vše, ne jen bezprostředně slovní sdělení. Kaleidoskop událostí předvádí do půl těla nahého muže, který v agonii se zoufalým křikem bije do těla stromu, dokud ho neutiší tichý zpěv bledé víly, čerstvé, jakoby zrovna narozené. Nebo letokruhy, jež vykreslují roky života dřeva bez ohledu na to, co se děje v okolí. V dalším výjevu panoptikum částí těla bez tváře. Dál vyprávění o člověku – o jednom nebo druhém? O třetím? Sedm a půl miliard a stejně jsme bezmocní, neschopní najít záchytné body. Naprostým vyvrcholením celé atmosféry se stává dvojice tančící tango na lávce přímo uprostřed jezera, po které vzápětí mohli přejít i návštěvníci. Kymácení na černé vodě a bezhlesý dav mířící za světlem na druhém břehu, před sebou vidíte jen záda a černé obrysy – klobouk zcela dolů, v tomto momentu se divadelníkům z Continua podařilo vytvořit neopakovatelnou atmosféru okamžiku, která pokračovala i na cestě k vysoké věži mezi stromy či snad stavěnému hnízdu, za dalšími výjevy na břehu a končila nefalšovaným, ručně poháněným přívozem, který všechny odvezl zpět na louku, kde putování začalo.

Atmosféra ticha
Krása site-specific spočívá v procítění atmosféry místa, na kterém se nacházíte. Jezero Grus-grus provádí okolím na první pohled zcela obyčejného jezera tak, že na atmosféru této lokace už nezapomenete. Ticho zde mluví snad více než jakékoli zvuky – hudba je tu proto, aby vynikla krásou. Nevznikla by bez ticha. Ticho nechává prostor pro vlastní myšlenky, a to je zde snad nejdůležitější. Neexistuje jen jediný správný způsob, kterým by se projekt dal uchopit a vysvětlit. Naopak, je na každém, jaký smysl dohledá v celku, v jednotlivých výjevech či momentech. I když, důkaz o kolektivnosti lidského smýšlení čekal na návštěvníky na samém konci, znovu na louce, kde vše začalo. Opuštěné konstrukce strašáků stály na původních místech pevně zaražené do země. V mnoha se probudila chuť dotknout se přitažlivě kulaté helmy na hlavě jednoho z nich. Zrovna pod tímto jediným se ale skrýval herec a překvapené zvědavce do natažené ruky jemně strkal. Co říct, občas jsme zřejmě všichni děti. Předvídatelné děti.