Hra Puzení (Crave) dramatičky Sarah Kane byla poprvé uvedena v edinburském Traverse Theatre v roce 1998. Podobně jako předchozí díla britské autorky i tento kus publikum pobouřil. Jako by talentovaná umělkyně podrobila společnost psychoanalýze. Puzení v režii Christophera Rüpinga jsme v listopadu mohli vidět v Praze. Jak s námi hra cvičí dnes?

České publikum zhlédlo loňskou úspěšnou švýcarskou inscenaci slavného Puzení v rámci 28. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, tentokrát pod „škodolibým“ heslem festivalu Selber Schuld [můžeme/můžete si za to sami]. Wiebke Mollenhauer představující ústřední postavu inscenace získala za svůj doslova mimický výkon titul herečka roku 2023. A není se čemu divit; účinek jednotlivých replik, které pronášejí čtyři původní postavy hry, se objevuje ve spektru jejího svalového napětí, při každém záškubu v její tváři s obdivuhodnou intenzitou i delikátností. Dramaturgové festivalu se navíc trefili tematicky: jako by Kane před pětadvaceti lety napsala drama pro dnešní dobu. Rüpingovo Puzení (Gier) klade v naší společnosti již otevřeně diskutované otázky incestu, duševní nemoci, závislosti, násilí či sebevraždy střídmou, a přitom sugestivní formou. Skandálně pojednaná témata v původní hře jsou dnes mainstreamem, o němž se běžně debatuje na sociálních sítích, a jež leckdy tvoří materiál konzumní senzace. Přesto je inscenace nejzajímavější v oblastech, kde tento mainstream zpochybňuje a kde překračuje perspektivu jednotlivce. Kdo z diváků čekal pomník individualitě a její křehkosti, mohl být zklamán.

Zhroucení se nekoná
Sarah Kane se nekompromisně vyjadřovala divadelním jazykem k tématům jako „ženské tělo a trauma nás všech“ (formulace vypůjčena z bilančního pořadu Radia Wave o nejúspěšnějších knihách roku 2023). Puzení je příběh o ženě s těžištěm v jejím traumatu, to nelze zpochybnit. A přece inscenace nepojednává jen o životním cyklu jednoho traumatu jedné ženy. Jakkoli je lákavé se s utrpením postavy ztotožnit, naštěstí se v něm nelze utopit.

Inscenace začíná takto: V orchestřišti se rozehrávají hudebníci. Na jevišti těsně před zahájením představení neslyšně klábosí tři herečky a dva herci. Postávají na scéně u rozměrného projekčního plátna dominujícího mizanscéně. Na straně jeviště stojí židle a kamera připravená bezmála devadesát minut snímat tvář protagonistky. Na plátně lze sledovat každičkou emoci a reakci, které se odvíjejí od replik čtyř anonymních postav. Původní čtyři postavy A, B, C a M (pátá, žena na plátně, ve hře chybí, platí spíše za režijní úzus) představují archetypální části lidské psýché a současně klíčové postavy lidského života: otce, matku, chlapce a dívku. Od dvou mužských a dvou ženských postav, které k protagonistce hovoří z hlediště i z jeviště, se v jakémsi proudu (spleti) vědomí dozvídáme o snech, touhách a traumatech ženy na plátně. Čtyři hlasy vyprávějí, komentují, hovoří k ústřední postavě jako kárající matka či zarputilý partner dožadující se lásky, sexu, odpuštění. Divák se s protagonistkou snadno ztotožní, pro každého se v textu něco najde. Copak vlastně všichni netoužíme po tomtéž? Copak všichni netrpíme, copak neroníme slzy tak jako hlavní postava? Přesto jako by režisér divákovi říkal: Tohle divadlo není terapie. Kromě jedné situace, kdy ženská protagonistka neslyšným křikem prolomí slovní teror ostatních postav, nesklouzává inscenace k patosu sebestřednosti. Postava, k níž se všechny repliky vážou, se v pravých chvílích zcizuje. Během nejkrutějších momentů tak vidíme tvář herečky na plátně plakat, ale také se smát, kroutit hlavou, zvedat obočí. Patos je (takřka) vždy poražen.

Překročit řeku
Když se mluví o traumatu (a tom se mluví skoro pořád), zaznívají ve hře věty jako „chtěla bych žít jen sama se sebou“, „znovu to už neunesu“. Druhý výrok se opakuje téměř jako hymnický refrén. Unést svůj život v návalu traumat a břemen, která nám naložili rodiče, partneři, a dokonce naše nenarozené děti? Skoro nemožné, řekli bychom. Tolik bolesti nemůže nikdo vydržet. Člověku nezbývá než „nic necítit“. „Můžeš se zabít, pokud ještě nejsi mrtvá,“ zazní v inscenaci. A přece režisér a performeři ukazují jinam a vítězství traumatu se nekoná. Ke kolektivnímu diváckému překvapení hlavní herečka na konci inscenace zamíří ven z budovy Nové scény. Za živého doprovodu kamery seběhne z mostu Legií na Střelecký ostrov a zaplave si ve Vltavě – symbolicky překročí řeku. Při děkovačce ji tak diváci vidí na plátně: stojí prokřehlá a usměvavá pár desítek metrů od jeviště, v plavkách, s bosýma nohama ve sněhu a nemotorně se uklání vzdálenému potlesku. Patos je potopen.

Nic symboličtějšího, myslím, režisér pro vítězství divadla nad traumatem nemohl vymyslet. Jak říká hlavní postava ve své téměř jediné replice, když se smíchem opouští scénu: „Vnější svět se bezmezně přeceňuje.“ Jako by zároveň říkala: já nejsem jen mé trauma; ale když myslíte, tak se tu mějte.

Puzení (Gier)
Národní divadlo (Nová scéna, Národní 4, Praha 1)
premiéra so 4. 4. 2023 Schauspielhaus Zürich
nejbližší repríza 2. 2. 20:00
Schauspielhaus Zürich