Krajnost, extrém. Hranice se posouvají, jak společnost píská. Doba přeje odchylkám, které jsou z prizmatu pozitivní diskriminace naopak vyzdvihovány a udávají podobu akceptovatelného pole. Mimo světla reflektorů jsou ale postoje většinové společnosti stále konzervativní ba dokonce xenofobní. Je to probém. Mít dredy řadilo ještě před deseti lety člověka do specifické kategorie, kterou většinová společnost kategorizovala jako alternativní a pohlížela na ni pejorativně. Být nebinární osobou je dnes jevem, který se masovou společností vyžaduje přijímat čí spíše respektovat, ačkoli této problematice ještě nerozumí. Problematika extrému se na základě sociokulturního pole velmi rychle vyvíjí a co je dnes úsměvný atribut osobního stylu, vzezření nebo image, bylo dříve téměř radikální názorovou příslušností k rigidně sestavené hodnotové gramatice. Každý chce mít svůj názor, přesto přejímá ustálené myšlenkové vzorce, kterými je obklopován. Každý chce mít svůj prostor, přestože nedbá, že by jeho svoboda měla končit tam, kde začíná svoboda druhého, jak už hlásal britský filozof a ekonom John Stuart Mill. Hranice jsou potřeba alespoň do té míry, aby člověk nebyl ztracen.