Polský choreograf Paweł Sakowicz zazářil ve Studiu Hrdinů na festivalu Norma s nadupanou choreografií Jumpcore. Nyní se vrací na místo činu s projektem Fatamorgana, který bude představen v několika uvedeních v červnu. Slibuje, že „prostřednictvím komplexního světelného, prostorového i zvukového designu prozkoumá koncept noci jako mystéria“.



Pro zdejší scénu je spolupráce se zahraničním tvůrcem vždy vítanou zkušeností. S jakými očekáváními jsi přijížděl do Prahy?
S žádným. Byl jsem zvědavý na setkání šestice talentovaných performerů, kteří se ne všichni znají. Je to pro mě poprvé, co spolupracuji s tolika lidmi, které neznám až tak dobře. Je to zajímavý proces, plný opatrnosti, ale také odevzdání se a důvěry. Představení začíná scénou, v které všichni naráz vysloví stejnou větu: Naštěstí všichni jdeme stejným směrem.

V českém prostředí je casting na podobné projekty spíše výjimkou. Jaká byla tvoje kritéria pro výběr perfomerek a performerů pro inscenaci Fatamorgana?
Hledal jsem lidi, kteří mají víc kvalit souběžně: zvídavost, smysl pro humor, dobrou taneční techniku, charisma, ale také skromnost. Lidi, kteří se umí chytře pohybovat v čase a prostoru. Mám radost, že v naší skupině jsou lidé různého věků a různých zkušeností.

Velkým tématem inscenace Fatamogana je „tajemno“. Co pro tebe jako pro tvůrce symbolizuje?
Na choreografii mě nejvíc zajímají ta místa, která se nedají jasně definovat – momenty, gesta a výjevy tzv. mezí. Takže ono tajemno tohoto představení spočívá v tom, že nevíme, zda gesta a citace z historie tance jsou skutečné, nebo pouze vymyšlené. Do jaké míry se něco, co teoreticky poznáváme, může jemným otočením nebo změnou světla stát něčím dosud neznámým. Mám rád, když tanečníci pracují, vidí a slyší něco nového, doposud pro ně neznámého, vytvářejí křehké světy a ty pak záhy ničí. Že jejich stav a problémy, které musejí řešit jsou neustále přehodnocovány. Zajímá mě také tajemno jako dohoda, podle které funguje svět na jevišti a ke které má publikum omezený přístup.

Ve Fatamorganě aktéry i diváky zavedeš do snového světa. Budou to vlídné vize, nebo kolektivní, možná až tripové halucinace?
Představení je hodně o sledování krajiny, která je klidná, ale v neustálém pohybu. Performeři přicházejí k obrazu a poodcházejí od něj, různě někam ukazují a poté sledují prst, který právě někam ukázal. Ačkoli se toho děje poměrně málo a my operujeme s tektonickým pojmem změny, těla jsou v neustálém pohybu a jemně se transformují. Někdy, když jsou dobré podmínky, performer vidí a slyší to samé. Takže ano, je to trochu jak na tripu.

Jak důležitý bude v inscenaci moment tmy a prvek překvapení?
Práce na představení je jedno velké překvapení! Velká skupina, velké jeviště, stát se může cokoliv. Ale já patřím mezi choreografy, kteří mají poměrně striktní plán. Mám rád, když něco, co působí jako improvizace, se později vyjeví jako formální: množí se to, zpomaluje, opakuje se v menších variacích. Ve Fatamorganě se performer dlouho na něco dívá, až se to něco objeví. Také se dlouho dívají do tmy, protože i když jsou kolem nás krásné a projasněné momenty, dnešní doba je poměrně temná.

text: Martin Macháček

Fatamorgana
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra pá 16. 6. 20:00
nejbližší reprízy so 17. 6., po 19. 6.