Za hledáním kořenů banánových dětí

Každý má v sobě dva vlky je nová inscenace Divadla Archa, která se zabývá životem vietnamské komunity v České republice, a to očima mladé generace. Jak se hledá společný jazyk a který to je? Jde o vietnamštinu, češtinu nebo nějakou alternativní verzi? Kde vůbec vznikl nápad se touto problematikou zabývat? Na to nám odpověděla režisérka Hana Kokšalová.

Co ti dalo impuls zpracovat právě téma vietnamské komunity?
Věděla jsem, že mladí Vietnamci sami sebe nazývají „banánové děti“, že na ně mají rodiče vysoké nároky a vychovávají je české chůvy, ale do hloubky jsem se tomuto tématu nevěnovala. Rozhodnutí pracovat s touto komunitou přišlo z Divadla Archa, já jsem ho přijala a vydala se na cestu poznávání. Můj přístup ke spolupráci s komunitou nezahrnoval extenzivní rešerše ani předem jasně stanovená témata, která bych chtěla řešit, ale stál hlavně na osobním kontaktu se zúčastněnými jednotlivci a naslouchání jejich konkrétním individuálním příběhům. Cílem celé inscenace není prezentovat dějinná fakta komunity jako celku, nýbrž citlivě vyprávět příběhy skupiny mladých lidí, kteří se od nás „Čechů“ liší minimálně.

Jak jsi sama naznačila, generace banánových dětí má sice vietnamský původ, ale žije v Česku. Jaký je podle tebe mezi nimi a jejich rodiči zásadní rozdíl, který jsi v průběhu sdílení jejich příběhů vypozorovala?
Myslím, že jejich rodiče hodně trvají na tradičních rolích a mají sklony k pověrčivosti. Celá životní trajektorie člověka je dle nich určená tím, že je třeba prvorozený syn ve znamení Krysy. Mladí Vietnamci si chtějí své životy určovat sami, mít svobodu zkoušet různé věci, chybovat, učit se a hledat tak vlastní cestu. Rodinné prostředí je pro ně často svazující, ale zároveň jsou svým rodičům nesmírně vděční.

Jak sama zmiňuješ v úvodu představení, přípravy zahrnovaly víc než rok, protože ses s vystupujícími aktéry setkávala v rámci společných aktivit a workshopů. Jakou měly formu a na co se zejména zaměřovaly?
Na základě otevřené výzvy zaměřené na mladé Vietnamce, kteří by se chtěli zapojit do procesu tvorby dokumentární inscenace, vznikla skupina zájemců, kteří se vůbec neznali, neměli divadelní zkušenosti a nevěděli, co od procesu čekat. Pásmo výtvarných a divadelních workshopů, k jejichž vedení jsem přizvala své kolegy Martina Krupu, Lauru Fiľákovou, Martina Marka a Pavla Kotlíka, sloužilo k tomu se vzájemně poznat a vyzkoušet si práci s různými médii a materiály, ze kterých později vznikl náš vlastní autorský divadelní jazyk. Během workshopů jsme se snažili v účastnících kultivovat citlivost vnímání a samostatnost v jednání, aby byli připraveni pro situace na jevišti, kde společně naživo vytvářejí jednotlivé obrazy.

Východiskem inscenace se stává právě hledání společného jazyka. Během představení zaznívá jak čeština, tak vietnamština, která se nepřekládá. Jak se vám ho společně podařilo najít? Co se stalo klíčem vaší komunikace?
V prosinci loňského roku jsme měli takovou work-in-progress verzi představení, ve které chyběla performerka Lili, takže „živí” performeři byli dva, Thang a Diana. Já jsem byla na jevišti s nimi, pomáhala jim s určitými úkony a občas řekla nějakou větu převzatou z Liliina příběhu, která se mnou rezonovala. U stolu na jevišti tak na mě performeři mluvili vietnamsky, já jim česky odpovídala. Bavilo mě si hrát s iluzí toho, že jim rozumím. Je taky zajímavé, že každý z performerů mluví trochu jinou vietnamštinou, jak úrovní, tak přízvukem. Vietnamština je v představení jednak více na vietnamské publikum, jednak na české jako taková spiklenecká tajná řeč, kterou, když divák dobře poslouchá, může taky porozumět. Během inscenace se také zpívá ve vietnamštině a texty písní jsou do češtiny přeložené v rozšiřujícím programu, který se stane součástí balíčku představení od druhé reprízy 22. května 2023.

Týna, jedna z performerek, se prezentuje jako silný introvert, vystupuje on-line skrze videozáznam. Jak se ti dařilo skloubit její projev s ostatními aktéry?
Týna byla ve finální části zkoušení představení na Erasmu v Tchaj-wanu, ale předem projevila velký zájem se i přes to nějakým způsobem zapojit. Vznikl nápad ji natočit na video a pouštět na obrazovce (skoro) v životní velikosti. Obrazovka na stojanu se tak stala výraznou částí scénografie, Týna v obrazovce se stala takovým průvodcem celým představením a živá akce se jí často podřizovala.

Každý má v sobě dva vlky je tvůj debut. Co bys ráda zpracovala jako další téma?
Jsem ráda, že jsem si zkusila design a řízení celého procesu spolupráce s komunitně specifickou nehereckou skupinou. Chtěla bych pokračovat v dokumentárně performativní tvorbě, v nejbližší době ale spíš v užším uměleckém týmu. Zajímá mě teď téma podzemí, ve smyslu toho, jak se vyvíjelo naše kulturní porozumění tomu, co jsou všechny ty hluboké vrstvy zeminy pod našima nohama, které nedokážeme lidskýma očima poznat.