Jedna z velkých předností Jana Mikuláška, kterými disponuje jako jeden z mála českých divadelních režisérů, je vytvořit inscenaci, která se na první pohled zdá jako – občas až nahodilá – koláž hereckých etud, situačních gagů a krajních situací. Při hlubším ponoru do merita věci však můžeme prohlédnout nesmírně propracovanou mapu významů, interpretací a společenských moralit.

Mikulášek je pověstně spojený primárně s komorním prostorem Divadla Na zábradlí, na velkých jevištích se však také neostýchá představit svůj režijní klíč. Což je případ mého textu, ve kterém se budu věnovat inscenaci, jež po třech letech přichází s oznámením brzké derniéry – Chazarský slovník.

Brněnské Divadlo Husa na provázku se ve své covidové dvojsezoně Brave new man 2020/2023 zaměřila na lidské osudy a vnímání společnosti skrze jednotlivce. Sezona byla titulově rozmanitá. Umělecké vedení divadla do ní začlenilo klasické kusy v nových interpretačních kabátech, jako například Bídníci (režie M. Hába) nebo tituly textem více experimentující s brněnským divákem, třeba Raději zešílet v divočině (režie A. Davidová) nebo Čerwuiš (režie D. Jařab). A tyto sázky na nejistotu se již delší dobou Huse na provázku vyplácejí.

Znovuobjevený zaniklý národ
Inscenace vychází z postmoderního románu Chazarský slovník (v org. Hazarski rečnik) Milorada Paviće z roku 1984. Samotný text je rozdělen do čtyř částí: z úvodu, ve kterém Pavić přikládá čtenáři možný návod, jak lze knihu číst, a pak ze tři částí uspořádaných podle zdrojových pramenů; části jsou nazvány Křesťanská, Židovská a Muslimská. Autor se v románu věnuje zaniklému národu Chazarské říše (přesněji Chazarského kaganátu), chazarskému vnímání dějin a v neposlední řadě chazarské polemice. Vše je propleteno fiktivními pasážemi, které jsou však geniálně kamuflovány a „podloženy“ fakty, není tedy primárním cílem knihu číst jako dějinný exkurz. Pavić nepředkládá historický exkurz již neexistujícím národu, ale spíše nabízí možnosti, jak lze interpretovat dějiny v pozitivním i negativním smyslu.
Na románu není fascinující jen Pavićova diskuse o morálním dilematu manipulace s dějinami, nýbrž i formální struktura, jakou je psán. Autor využívá postmoderního formátu encyklopedie, potažmo slovníku. Je složen z jednotlivých hesel, které obsahují definici, ale zároveň fabuli příběhu.
Mikulášek z části vykonstruovanou encyklopedii Chazarské říše posouvá interpretačně ještě o krok dál. Umisťuje ji do „muzea snů a lidské pošetilosti“ (– jak praví podtitul inscenace) a v inscenaci můžeme sledovat dvě roviny. Jakousi vědeckou investigaci jak po pramenech týkajících se Chazarského národa, tak po samotné civilizaci. Ve druhé se ponoříme spolu s postavami do říše snů na hranici pochopení, co je ještě realita, a co již nikoliv. Proto lze cítit i diametrálně odlišné formy scénování. Proti výzkumným přednáškám odborníků sahajících po rozdílných zdrojích stojí psychosomatická snová deziluze, potýkající se s láskou, tradicí, komunitou a sociálními rozbroji.

Panoptikum významů a souvislostí
Prostředí muzea, ve kterém se dějí excesy za hranice lidského vnímání, je demonstrováno také scénografií Marka Cpina. Krom mnoha rekvizit je scéna tvořena jen rudou zadní stěnou, ze které trčí kolíky, a baletizolem stejné barvy jako je prospekt. Herci manipulují s muzeálními artefakty, jako jsou vitríny plné písku, jednoduché lavičky a nádoba s mopem. Vše je propleteno surrealistickými momenty. Muzejní exponáty produkují po doteku hudbu, uklízečka má na provázku přivázanou želvu a ve vitrínách s pískem postavy nacházejí všemožné doličné předměty odkazující k Chazarům i k soudobé společnosti. Oproti tomu lezecká stěna je využívána primárně v okamžicích vzpomínek, snů či pro projekci hesel a obrazového podkresového materiálu.
Úplnost všech komponentů dotváří výborně sehraný multigenerační herecký soubor. Herce lze vnímat každého jako velmi silný charakter, spolu však dotvářejí mozaiku všech přání, tužeb a snů reálných i surreálních. Krom jednotlivých hereckých expresí je důležité upozornit i na hudebnost celého souboru. Inscenace je lemována songem Leonarda Cohena Dance me to the end of love performované hercem Janem Kolaříkem, během níž herci vylézají po stěně a ve svých sjednocených černých oblecích tvoří na rudém podkresu velmi působivý a imaginace provokativní živý obraz.
Již samotný román je velmi inspirativní a svou strukturou výjimečný, jeho scénické ztvárnění Mikuláškem spolu s týmem jej doplňuje krom mimořádně efektního zážitku o mnoho možností, jak vnímat lidské dějiny, společenství tak úzké, jako byl Chazarský kaganát. Vše v pohádkovém neuvěřitelně uvěřitelném světle.

Chazarský slovník
Divadlo Husa na provázku (Zelný Trh 9, Brno)
nejbližší představení čt 20. 2. a pá 21. 2.