Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

Hráli jsme si na vztah. Psali si lásko a večer se na sebe těšili. Bavilo mě to. Bylo to blouznění v iluzích a představách o tom druhém. Těšila jsem se na svoji představu o Adamovi a ten se zase těšil na svoji představu o Barboře. A vlastně jsme se udržovali oba bezpečně daleko od skutečnosti, která by nám ukázala, že vztah je něco zcela jiného než jen serotonin, dopamin a oxytocin v nejvyšším možném dávkování.

Déšť mě uzavírá v soustředěnosti. Je ohraničením všech těch možností, které jsou za slunečného dne za oknem. Těch deset tisíců kapek mi umožní se na chvilku koncentrovat. Zklidnit se. Teď už se mísí s tmou. Tenhle koktejl si chci vypít v klidu. Sama. Nikam nemuset. Ani nemluvit. Jen potom, po pár hodinách popíjení, úzkostlivě naplnit pračku včerejším večerem.

Doba holduje individualismu. Otevřené možnosti skoro nutí ke zkoušení různých životních cest. Jenom na některé z nich chvíli vydržet. To se nám moc nedaří. Jako bychom vlastně nevěděli, co chceme. Protože chceme všechno. A v podstatě to můžeme mít. A k tomu taky chceme pohodlíčko. Moc se nezamazat od námahy a mít všechno. Pohodlí a zábavu, to dokážeme společně sdílet. Ale když tě probudím v deset dopoledne, abys už šel něco dělat, najednou stojím v půl druhý ráno před svým domem a nechávám tě odejít. Vracíš se zpátky do svého virtuálního světa. Zrychluješ krok a odcházíš z reality. Protože sám nevíš, jak ji uchopit. Jak ji naprogramovat. Utíkáš před svým životem, protože máš pocit, že ještě není, jaký bys ho chtěl. Že tvůj čas teprve přijde. Je ještě čas dospět. Třeba do padesáti.

Poslední společný večer jsme se snad prvně dostali na dřeň. Povídali jsme si upřímně. Bez jakýchkoli vložených očekávání a následných kritik. Přijímala jsem slova, ze kterých mi bylo jasné, že jsem už v začátku zašla moc daleko. Darovala jsem mu takový odraz, který nebyl ochoten přijmout. Byla jsem tvrdá, protože jsem taková i k sobě. Dovedla jsem ho až na hranu, abych zjistila, kam se mnou zvládne zajít. Mohla jsem se na to vykašlat. Mít klid a lásku. A pohodlíčko.

Kdo ale ví, co bude zítra. Plánuju v hrubých skicách a konečná díla mají nakonec stejně jiné obrysy. Flume mi hraje ve sluchátkách a mně se daří nepřemýšlet o utopii kolem, ve které jsem uvězněna svým tělem. Holky hrajou na mobilu nějaký japonský hry a já nechápu proč. Jako bych byla tak nějak napůl. Klenula dobu, která ještě z velký části neznala virtuální svět a sociální sítě a zároveň už nerozuměla večerům, který lidi tráví sami před monitorama. Jdu si taky něco zahrát. Zkouším kompromis mezi virtuálním a skutečným světem a zapínám Tinder. Rozdám několik lajků. Párkrát doleva, párkrát doprava. S tím, se kterým mi vyšla shoda, se sejdu. A pak se probudím a doufám, že tohle byla jen ta hra ve virtualitě. ∞