Zlo, násilí, destrukce

Michal Hába (*1986) je spolu se Šimonem Spišákem jedním z režisérů souboru Lachende Bestien. Dokončuje režii na DAMU, v současné době je na stáži v berlínském divadle Volksbühne, angažuje se také v kočovném Divadle Koňa a Motora. E-mailem jsme se spolu bavili o 120 dnech svobody, Bestiích a jeho pohledu na divadlo.

Jak a proč jste se dali dohromady?
Lachende Bestien se zformovali při zkoušení 120 dnů svobody – už jen proto, abychom měli nějaké jméno, pod kterým hrajeme. Nazkoušení inscenace bylo příležitostí pro naplnění dlouhodobějšího záměru: uvést na kulturní scénu nezávislé uskupení, které pod čitelným jménem zpracovává současná témata, jde k věci a nehladí po srsti. Taková kontinuální činnost zároveň umožňuje i zkoušení a hledání aktuálního divadelního jazyka, který s diváky skutečně mluví – což se při jednorázových projektech většinou nedaří. Chceme, aby se v budoucnosti aktivita Lachende Bestien rozšířila, aby nebyla „jen“ divadelním uskupením.

Myslíme si, že dělat divadlo a vlastně přispívat ke kulturnímu životu je otázka společenské odpovědnosti. Lze říct, že velká část českého divadla degenerovala na zábavní podnik, který ani zdaleka není společensky kritický a celkově se vyhýbá nepříjemným otázkám. Existence čitelných nezávislých uskupení může situaci změnit.

Jakým tématům se převážně věnujete?
Moje práce se zatím týkala zejména zla, násilí, destrukce, totality. To zřejmě ovlivní i další tematické směřování Lachende Bestien. Nechceme se zabývat jen „společensko-kritickými“ otázkami, rádi zavítáme i do oblasti intimity. Namátkou: víra ve vnitřním životě člověka i víra či náboženství v dnešním světě – to považujeme za „zaujetíhodné“. Sem patří i nepopulární či ignorovaná témata. České divadlo třeba nerado řeší kapitalismus – pro naši postkomunistickou společnost tak nějak typická záležitost: raději nerejpat, když jsme to konečně dostali (i když už před dvaceti lety). Právě proto nás zajímá takové téma prozkoumat. Ohledávání situací a témat, které lidé nechtějí řešit, je pro divadlo většinou nejlepší krmě.

Už v inscenacích na DAMU jste pracovali s nadsázkou, groteskností, chaosem, velkým množstvím rekvizit… Myslíte, že máte svůj styl?
Nadsázka i grotesknost jsou pojmy, které se mi zamlouvají. Většina našich projevů na škole byla velmi instinktivní, ale vedla nakonec k jistému vytříbení. Nechtěl bych říct, že teď budeme hrát v určitém stylu, ale rozhodně chceme sledovat jisté principy. V herectví hledáme takový projev, kdy člověk na scéně nepředstírá, že je někým jiným. To neznamená, že by nemohl hrát postavu, jen je potřeba ji hrát s určitým nadhledem a zároveň se vydat všanc: být vůči divákovi plně otevřený. Chce to určité nasazení, více osobní jednání – sebezveřejnění a žádné schovávání se za postavu nebo stylizaci. Je to vlastně otázka realismu: pokud divadlo ukazuje obrázky „normálního života“, zdá se mi něco v nepořádku. Když je dneska člověk účasten divadla, ví to. Ví, že je divák nebo herec, tak proč předstírat, že tomu tak není. To pak vede k určitému režijnímu stylu. Nazvěme ho třeba „divadelní demencí“ – takový styl pracuje s teatralitou, velkým nadhledem, přeháněním, protože jsou to prostředky, jak zveřejnit divadelnost divadla. Nejhorší na divadle je nechat diváka v pasivitě. Divadlo se musí k lidem vztahovat, musí se snažit skutečně naplnit frázi „divadlo je komunikace“.

Přejděme ke 120 dnům: proč jste si vybrali zrovna tuhle, poměrně obtížnou, látku? Nakolik jste spokojení s výsledným tvarem inscenace?
Sade mě a kolegu Šimona Spišáka fascinoval už delší dobu. Text 120 dní Sodomy je komplexní filozofický komentář k pojmu „lidskosti“. Pod zdánlivou vrstvou perverzní literatury se dá přečíst dodnes platná výpověď o člověku. Směřovali jsme k otázkám, kde se v člověku bere násilí, zda je možné člověka od násilí oprostit nebo je-li součástí jeho podstaty, co skutečně naplňuje onu „lidskost“ a jak lze dnes vidět lidskou svobodu a její hranice.

Nahota, deklamace obscénností nejhrubšího zrna a intimní kontakty. Ostýchali jste se, nebo už jste ze školy tak sehraní a otrlí?
Jestli něco dělalo problém, tak to byl vzájemný „nahý“ dotyk mezi námi kluky, ale nějak jsme to zvládli. Nadávky – žádný problém. Nahota – to byl spíš nezvyk. Člověk, který leze na scénu, by neměl mít problém se svléknout. Je to jeden z projevů otevřeného hraní, sebezveřejnění, ochoty člověka na scéně se vydat všanc.

Víte, proč divadelní kritik Dušan Hübl zvolil jako název své kritiky vašeho představení větu „Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří“?
Dušan Hübl měl nejspíš na mysli udržení jednoty. Když jsou muži celou dobu nazí a ženy oblečené, proč najednou ukazovat ženskou prdel. Tohle uvažování chápu, ale dnes je mi docela vzdálené, na takovou stylovou čistotu si nepotrpím. Naopak mě baví vršit motivy a styly, baví mě divadelní obžernost.
Proč holky taky nejsou nahé? Není to z „personálních“ důvodů, ale prostě proto, že to nebylo v plánu. Nemáme žádnou potřebu někomu dokazovat, že holky se taky nestydí svlíknout. Původně se holky měly věnovat hudbě, postupně ale jejich účast přerostla do role vypravěček – mají tedy pořád od příběhu odstup, i proto se nesvlékají.

Kde a kdy budete opět hrát?
V březnu máme pauzu, ale 15. dubna budeme hrát jako obvykle na Elliadově knihovně Na zábradlí, 24. dubna hrajeme (prvně) v Crossu. Domlouváme i mimopražské hraní – např. v Plzni v Johancentru.