Máte rádi remixy? A už vás někdy napadlo zastavit se a zaposlouchat do bzukotu vlastního nitra? I tak by se dala v jednoduchosti definovat metoda, která se jmenuje „dialogické jednání“. Na DAMU ji vyučuje její autor, pan profesor Ivan Vyskočil – spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog. Letos je mu 84 let. Svou tvorbou ovlivnil Václava Havla, Petra Lébla, Jaroslava Duška a mnohé další to teprve čeká. Ve výčtu cen, které mu byly uděleny, mě asi nejvíc zaujala ta z festivalu Next Wave 2003. Nese název Živoucí poklad.

Na dialogické jednání potřebujete: světlou prostornou místnost, skupinu deseti až patnácti lidí, odpovídající počet židlí, stopky a přející pozornost. Židle jsou v jedné řadě podél zdi. Prostor místnosti vytváří pocit jeviště. Na začátku se určí, jak dlouho bude jednotlivé jednání trvat. Jeden účastník po druhém se pak vystřídá v prostoru pomyslného pódia, kde se odehrává takzvané trapnění. Víte, že druzí vás sledují, ale nenavazujete s nimi kontakt. Jste sami se sebou v takzvané veřejné samotě. Sledujete, co se ve vás odehrává, a snažíte se dát hlas svému vnitřnímu dění. Pro začátečníky jsou optimální dvě minuty nebo o něco méně.

Dá se, pane profesore, dialogické jednání (zkracováno na DJ) jednoduše přiblížit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Ano, dá. Základem je rozpomenout si, jak jsme jako malí objevovali partnerství, nejen s okolím, ale sami se sebou. Když je malé dítě samo, vytváří si partnera, s kterým si hraje, jedná a rozmlouvá. Když lidé dospějí, tuto schopnost většinou zapomenou. My ji v nich oživujeme. Využíváme Stanislavského metodu „veřejné samoty“.

Je třeba dokázat se soustředit, a když jsme něčím zevnitř aktivováni, uvolnit se, pustit vnitřní děj ven, pojmenovat ho a zaujmout k němu postoj. Když zaujímáme postoj, už jsme ten druhý. Jednáme s naším vnitřním partnerem. Víte, v dospělosti si už neumíme hrát… V té původní podobě je schopnost vytvořit si partnera do situace, ve které zrovna jsem, hrou. Děti si na to umí dát čas. Dospělí spěchají. Tím, že spěcháme, přestáváme si všímat, co si říkáme i co říkal ten druhý. Zapomínáme a o hodně přicházíme – o sebepoznání i o sebeodpovědnost (odpovídání sama sobě).

Kolik takových vnitřních partnerů se může v člověku setkat?
Nespočet. Člověku se může objevit jako partner někdo, kdo ho naprosto překvapí! Řeknete si třeba: „Hrome! Není tohle Honza Tropů, spolužák z třetí třídy? Není tohle někdo takový, kdo mi zůstal v mém paměťovém zásobníku? Teď po těch dlouhých letech se mnou jedná. Slyším jeho hlas a uvědomuju si, že chce moji odezvu. Potřebuje moji účast.“

Obvykle míváme jednoho nebo několik stabilních partnerů, ale není řečeno, že se nemůže objevit někdo další. Třeba i velmi zapomenutý z velké dálky. Jde o to dokázat ho vyslovit, najít pro něj situaci, ve které ho poznáme, kde si uvědomíme, co asi od nás chce a proč nás oslovuje. Je to dosti velké dobrodružství. Detektivka. Je otázkou, zda dokážeme najít a identifikovat ten vnitřní hlas – komu patří, kdo to k nám promlouvá a ke komu mluví?

Je pro vás jednodušší se soustředit na svého vnitřního partnera, protože špatně slyšíte?
Máte pravdu, je pro mě jednodušší eliminovat šumy. Zároveň ne vždy se mi podaří najít intenzitu odpovědi. Projev souvisí s kondicí. Záleží na výrazu, nejenom na obsahu slov. Také záleží na tom, jak dalece ve vás to, co přijímáte, doznívá.

Trvá dlouho, než se člověk znovu naučí tyhle věci rozlišovat, vnímat je a hodnotit. Když si znovu začínáme uvědomovat smysl pro výraz, pro jednání slovní i gestické, tak obnova základního vybavení trvá nejméně tři roky (při společném zkoušení jednou týdně).

Dá se tedy říct, že se jedná o něco jako návrat k sobě?
Ano, je to svým způsobem návrat. I jako velcí v sobě můžeme objevit hravé dítě. Akorát jsme někdy hrozný fouňové. Místo abychom si vážili, že jsme ještě zvědaví, citliví a vnímaví, tak to přehlížíme. Jsme sami se sebou spokojení, protože už jsme velcí a zapasovaní do určitého vzorce. Jde o to, se z toho vzorce dostat.

Veřejná samota je pro celý proces náramně důležitá. Ti druzí vaše zkoušení dotují svojí pozorností. Když vám přejí, abyste na něco přišla, vysílají svoje přání. Jejich energie vám dává další důležité impulsy pro vaši citlivost slyšet a vnímat. A když vám ti ostatní nepřejí, tak vám to kazí. Trvá dlouho, než se ti, kteří jsou přítomni a na které za chvíli přijde řada, odnaučí myslet na sebe, co oni udělají, až přijdou na řadu. Škodí i sami sobě. Stejně to neudělají, a když se o to pokusí, bude to špatně zahrané.

Jakým způsobem můžou tuhle metodu využít herci v klasickém herectví?
Jde právě o klasické herectví. Herectví, které se dnes pěstuje, je spotřební a v podstatě vnějškové. Má větší podíl na showbyznysu, ale není v něm ono bytí existenčně ve hře s divákem. Současné herectví, které známe z médií, je ochuzeno o svůj léčivý poznávací účinek. Dramatická hra spočívá v užitečnějších a základnějších událostech než jenom v tom, na něco čumět.

Zaujal mě pojem léčivý účinek – jde o již zmiňovaný návrat k sobě?
Důležitá je i empatie. Stará známá věc je, že empatie je pro člověka léčivá. Radovat se s druhým je dvojnásobná radost a dokázat být smutný s druhým je poloviční smutek. Zdůraznění a odeznění určitých emocí má v prožívání i v tělové souhře veliký význam. To vědí všichni psychoterapeuti, že navodit v osobě, se kterou pracují, rytmus odpovídající prožitku nebo poznání je poloviční úspěch. Víte, někteří tohle vědí a říkají, že DJ je psychoterapie. Bráním se tomu. Účel hru ochuzuje. Hra je nejúčinnější, když ji neužíváte pro něco dalšího. Když si tak hrajete a díky tomu se dozvídáte, na co byste jinak ani nepomysleli. Jde o bytí na příjmu vlastního podvědomí. Díky hře se do vědomí dostává, co by jinak v podvědomí zůstalo. Ne, že by v podvědomí muselo být všechno dobré, ale držíme se názoru, že je potřebné se takto poznat. Říct si, co je dobře a co je pro nás těžko uchopitelné a přijatelné. To jsou hrůzy, co?

Trochu dialogické jednání znám, také sem chodím.
A ke komu chodíte?

Různě. Většinou chodím, když vyučují doktorky Musilová a Křesadlová.
Ano, ty jsou moc šikovné. Víte, já říkám, že není potřeba moc učit. Kdo je naladěn, ten to pozná. Vykládání je zbytečné. Důležité je, aby k tomu lidé sami chtěli dospět a měli tendenci si uvědomovat.

Je v DJ něco, co vás samotného ještě překvapí?
Pořád mě překvapuje. Proto ho učím. Dneska jsem tam měl čtyři lidi. Káťa, Martina, Jaruška a Vladimír. Byli ohromní! Všichni přišli na něco nového. Jaruška – já zíral! Říkal jsem si: „Hrome, co tahle zkušená herečka může ještě objevit?“ A objevila! Přišla si na to, co je to plocha, na které je. Že se dá srolovat, rozrolovat, načechrat… – ohromné! Nebo Kateřina, ta byla znamenitá! Ona se hrozně dlouho nedokázala uvolnit, proto hrozně dlouho dialogické jednání hrála – což není dobré. Tehdy se nic nedozvíte. Dialogické jednání se nesmí hrát, musí se nechat odehrávat. A Kateřina to dlouho neuměla. Proto byla afektovaná a hrozně přeháněla svoji invenci. Postupně zjišťuji, jak je zajímavá, a dokonce krásná ženská. Dokáže být, když se nechá. Ženský se velice často nenechají. A když se nechá, já žasnu! Žasnu, jak je sebevědomá, protože ta, za koho jedná jako půvabná, má kvalitu i pro ni samotnou. Na druhou stranu Vladimír coby mužský, když je v rozpacích, je moc silový. Říkám mu: „Vladimíre, musíme být velice něžní právě proto, že nevíme, jak dál. Počkejme, až přijde další impuls.“

Chtěl bych napsat průvodce, ve kterém bych shrnul, na co je třeba dávat pozor a na co je dobré nespoléhat. Co přivítat, ale nedržet se toho. V pětaosmdesáti bych už snad mohl…

Sepíšete si dárek k narozeninám?
Já nedávám termíny. Když to bude, tak to bude. Přílišná snaha škodí. Proto říkám, že se nesmí moc učit, aby se neškodilo pochopení.

A nemáte náhodou v šuplíku ještě nějakou prózu?
Mě už psaní nebaví. Rád vyprávím příběhy a k tomu potřebuji rezonanční desku publika. Já nevymýšlím, jsem jen přítomen, když si lidi představují.

V určité chvíli zpozorní, a tehdy vím – aha! Tady vede cesta příběhu! A proto už nepíšu, nemám nic v šuplíku. Jen pár útržků, ale ty už do knížek nedám. Ty tam nechám, protože je jim tak dobře.

Kdysi jsem četla vaši knížku „Malý Alenáš“. Všimla jsem si, že vyšla i jako počítačová hra pro děti.
Ano, chlapec Trnků ji vytvořil. On mě tím překvapil. Hromský dílo, na co takoví chlapci nepřijdou. Ptal se mě, jestli může. A já na to: „No bodejť, že můžete. Když si s tím sám hrajete, tak proč byste nemohl?“ Líbilo se mi, jak hezky se nechal inspirovat a jak ve stylu počítačového aparátu všechno domyslel. Moc hezké!

A viděla jste Alenáše, který vyšel v Argu? Tam jistá Klára Popelková z Uherského Hradiště celého Malého Alenáše přepsala a ilustrovala podle svého. Jako knížku si to – (mi to) vydala. Taky jsem jí dal souhlas. Ohromně se mi líbilo, na co všechno Klára přišla, jak si s tím pohrála. Byl jsem potěšen. To jsou momenty, kdy jsem spokojený, že jsem Alenáše napsal. Víte, tak, jak vyšel, původně neměl vůbec vypadat. Je to spíš jevištní záležitost, záznam, jak jsme se Špicnerovou hráli vyprávěné divadlo.

Máte můj obdiv, že i v tak požehnaném věku chodíte sem na DAMU a navíc do třetího patra!
Jsou určité věci, které jsou pro mě důležité, o kterých si myslím, že jsem povinen je dodělávat a kompletovat. Proto jsem tady.

Pane profesore, děkuji za rozhovor a za váš čas.
Prosím, hezky se s vámi povídalo. Víte, oni lidi skutečně vysílají, jde jenom o to, aby se člověk uzpůsobil vnímat. Tak vám děkuji za příjem.