V prostředí VILY Štvanice – v nezvyklém prostoru, příjemném, přestože něčím zvláštním, nám divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten nabízí své převyprávění pověsti o Krabatovi a jeho angažmá u čaroděje v Černém mlýnu. Scénicky zajímavá a významově hutná inscenace ponouká diváka k přemýšlení o tématech, jež byla aktuální před čtyřmi sty lety, ale jsou neméně palčivá i dnes.

Program k představení nám nabídne několik slovníkových hesel pro uvedení do situace; mezi suchými historickými fakty o Lužickém Srbsku a době třicetileté války – což je časoprostor, v němž se děj původní pověsti o Krabatovi odehrává – se dozvíme i několik zajímavých interpretací. Dočteme se například, že mlýn byl v té době vnímán jako tajemné místo, jež dokázalo uchopit energii, skrytou v přírodě, a využít ji ve prospěch člověka – zkrátka ulehčit mu práci. S takovým konceptem mohl tehdejší obyčejný člověk snadno mít problém, a tak není divu, že byl v jeho představách mlýn obýván bytostmi, obdařenými nadpřirozenými schopnostmi, čerty a/nebo čaroději. Obavy z nepochopitelného a neznámého ale nejsou záležitostí vyhrazenou sociologům, zkoumajícím dávno minulá staletí. Strach je zdrojem lidského přemýšlení a hybatelem dění i dnes a jakkoliv se rádi nazýváme moderními lidmi, mytické myšlení naše hlavy ještě zdaleka neopustilo. Rozdíl je jen ve slovech – v 17. století si lidé vyprávěli pověsti o kouzelnících ve mlýnech, dnes se strašíme teroristy na vratkých bárkách plujících po Středozemním moři.

Holubí pečeně & pokácené stromy
Pověst o Krabatovi a Černém mlýnu – většina z nás ji pravděpodobně zná z knihy Čarodějův učeň Otfrieda Preußlera – je mnohovrstevnatá, Geisslers Hofcomoedianten si z ní velice dobře vybírají jednu významovou linii a jí přizpůsobují i epickou stránku. Více se toho zahodí, než přijme, ale to je zde ku prospěchu věci. Vzniká tak zamyšlení, jak snadné je podlehnout zlu, které láká a slibuje výhody, snazší práci, pohodlný život a pečené holuby… Když si to zlo navíc nasadí masku upřímnosti osvědčeným trikem „abychom se měli lépe, musíme tomu nejdřív maličko obětovat, ale pak, věřte mi – když se kácí les, lítají třísky – pak bude strašně moc líp,“ člověk se lehce utvrdí v pocitu, že je všechno v pořádku. Na Krabatově příkladu inscenace vykresluje portrét mysli, která se učí omlouvat aktuální zlo v zájmu potencionálního budoucího ráje na zemi.

Provedení odpovídá sdělení. Světla a stíny, především důmyslné využití meotaru, navozují tajemnou, až mystickou atmosféru; minimalismu v příběhu (ale rozhodně ne ve významech) odpovídá minimalismus scénický. Silnou složkou inscenace je – možná poněkud nečekaně – humor, který je inteligentní a rozhodně ne prvoplánový a díky tomu občas smích trochu vázne v hrdle, což jen napomáhá prožívání a zažívání příběhu na straně diváka.

Až příliš snadná noční hlídka
Se zlem se dá bojovat. Nemusíme přistoupit na logiku účelu světícího prostředky; když to dokázal Krabat, můžeme to zvládnout i my. Také to je poselstvím pověsti. Zde je ale, bohužel, toto sdělení Geisslery trochu vzato na hůl; jako by se Krabatův odpor vůči čarodějnému pánu Černého mlýna a všemu jeho zlu zrodil zčistajasna, když už se mu holubí pečínky přejedly a zatoužil místo nich po ženě, a jeho konečný zápas se zlem je rychlý a překvapivě snadno vyhraný. Zde možná autoři vynechávají z původních legend a Preußlerovy verze více, než by bylo zdrávo.

Pokud jednoho dne dojde k rozhodujícímu zápasu pravdy a lásky na jedné straně se lží a nenávistí na straně druhé, rozhodně to nebude snadno vybojované vítězství. Vždyť ani ty malé, každodenní boje uvnitř nás samých nejsou tak lehké, jako vyznívá ten Krabatův. ∞


Geisslers Hofcomoedianten: Já jsem Krabat
VILA Štvanice (Ostrov Štvanice 858, Praha 7)
premiéra 19. 9. 2015