Inscenace Prorok větru vypráví příběh Náthana, prostého flétnisty, který chodí každý den na mořský břeh rozmlouvat s větrem. Jedná se o multižánrový projekt flétnistky a pedagožky Martiny Komínkové, který je inspirován stejnojmennou knihou soudobého italského autora Stefana Biavaschiho.


Už před třinácti lety, kdy Martina tuto knihu objevila, se zrodila myšlenka na vytvoření její scénické podoby. Kromě živé hry na různé typy fléten (sama autorka představuje na jevišti protagonistu Náthana) využívá Martina nahrávky mluveného slova, projekci a světlo k dotvoření celku inscenace. Jednotlivé části nazvané podle literární předlohy Bolest, Mraky, Zapomnění, vypovídají o duševním rozpoložení hlavního hrdiny setkávajícího se s vnitřní krizí a hledající bod, k němuž by mohl upřít smysl svého života. Části Poznání, Pravda, Svoboda a Bůh odkazují k vnitřní cestě flétnisty Náthana, poznání radostí i strastí lidské existence, ale hlavně k odpovědi na smysl toho všeho.

Méně znamená více
Martina Komínková se po ukončení studia příčné flétny na brněnské konzervatoři začala naplno věnovat flétně zobcové. Kromě klasické hry na flétnu a výuky se Martina věnuje vlastní tvorbě a improvizaci. Knihu Prorok větru četla před mnoha lety a dle jejích slov takřka od první chvíle věděla, že by ji ráda převedla do scénické podoby. Po více než dvanácti letech příprav se Martinina idea začala realizovat. Oficiální česká premiéra představení se uskutečnila 3. 11. 2019 ve 14 a 19 hodin v Divadle na Orlí, nicméně Martina zprostředkovala tento jedinečný projekt také účastníkům letního flétnového kurzu v Bystřici pod Hostýnem již 13. 8. 2019. Italské veřejnosti byl projekt s požehnáním samotného autora knihy představen ještě dříve.
Rozdíly mezi představeními v Bystřici a v Brně jsou překvapivě markantní. Autorka v Bystřici zvolila poněkud „nedopečenou“ variantu inscenace, ve které chyběla projekce na plátně a barevná světla reflektorů, jelikož vybraným prostorem k realizaci byl sklípek bystřického zámku se zatemněnými okny. Co však v Bystřici nechybělo, byla ona intimita, jež při představení v Brně tolik scházela. Martina měla v Bystřici možnost – nejen na konci představení – procházet mezi diváky a propojit se s nimi stejně jako Náthan hrající lidem na cestě k prozření. Stíráním hranice mezi jevištěm a hledištěm měla fyzická blízkost daleko silnější efekt.

V Brně se projevila významná funkce projekce, která inscenaci posunula ještě jiným směrem. Do lehce a příjemně plynoucího, pohádkově laděného příběhu se na plátně vynořují abstraktní výjevy, výhledy na přírodu a sugestivní obrazy plastem zavalené planety, hořících lesů, lidí zírajících na obrazovky telefonů, jednoduše katastrof člověka v moderní společnosti. Text a témata v něm skrytá mezi řádky daleko silněji evokovali spirituální > člověka, která se neomezuje na současnou „hysterii“ neúčinné recyklace a technologií vymývající mozek, a možná z toho důvodu vizuální doprovod srazil některým zamyšlením o duši a hmotě o něco níže a lehce zklamal.

S větrem o závod
Po hudební stránce je posluchači nabídnuta především pestrá škála zobcových fléten. Hned v úvodu se představí flétna quena jako stěžejní nástroj v příběhu. Martina se k této flétně dostala až v Itálii. Hraje se na ni specifickým způsobem, který bylo třeba si nastudovat a následně se naučit. Jelikož je quena oproti klasické zobcové flétně trochu jinak stavěná, liší se i barva a charakter jejího zvuku. V porovnání s plným, konkrétním tónem zobcové flétny, jak ji známe, byla quena skvělou volbou – opravdu evokuje vítr, jehož poryvy flétnou prochází a rozeznívají ji. Tato flétna zastupuje všechny zvuky větru. V moment, kdy úvod přechází do části Bolest, mění Martina quenu za flétnu tenorovou a tuto část zakončuje zpěvem melodie. Po části Mraky zazněla mezihra, při které využila jedné z oblíbených moderních technik hry na zobcovou flétnu – konkrétně o hru na nástroj (v tomto případě tenorová flétna) kombinovanou se zpěvem. Temný, hluboký zvuk tenorové flétny dokázal posluchače přenést do noci odehrávající se v této části a také tvaroval atmosféru v tmavém sále.

V představení se objevily i další moderní techniky, jako například hra štěpného (multifonického) tónu, k jehož vytvoření je často potřeba alternativní prstoklad a správný objem vzduchu k vyfouknutí, tímto lze docílit toho, že posluchač slyší dva tóny v jiném rejstříku, díky jednomu prstokladu. Nechyběly ani techniky využívající labium a dechové vibrato v kombinaci s různými přefuky.
Tenorová flétna je pouze v části Pravda na chvíli nahrazena flétnou altovou. Do zakončení celého představení se tenorová flétna vymění opět za hlavní quenu. V samém závěru zazní skladba Echoes of a Touch / Ozvěny doteku, která je vydána i samostatně. Právě tato skladba byla jednou z těch, při kterých Martina také efektivně zapojila moderní technologie, konkrétně delay, který zapříčiňuje opakování libovolné délky zvuku a může utvořit i efekt ozvěny.

Co si myslí flétnisti? (kterým děkuji za spolupráci)
Karolína Strážnická: V některých částech by možná nebylo špatné zapojit ještě více technik a myslím, že by se tím pádem podařilo silněji vyjádřit utrpení, bolest nebo vztek, jejichž interpretace mi přišla málo dynamická. Taktéž by upoutaly pozornost zahloubaného posluchače zpět k příběhu a myslím, že by ani nenabouraly původní snahu o utvoření prosté hudby. Musím také podotknout, že časté měnění fléten, ke kterým docházelo, je sice běžné, ale není pro hráče nejpříjemnější. Ruka si musí rychle navyknout na jinou vzdálenost mezi prsty měnící se s velikostí flétny a dávat si pozor na pořádné dovírání dírek flétny. Takže za to Martině patří můj obdiv. Kombinace efektu delay a zobcové flétny je pro mě novinkou. Melodie flétny pomohl tento efekt harmonicky vyplnit a přidal hudbě na síle. Dále velmi oceňuji snahu zapojit diváka, možnost zpětné vazby a sdílení poznatků.

Ondřej Nedorost: Coby flétnistka má Martina k příběhu flétnisty Náthana osobní vztah a dostala možnost ho pomocí inscenace oživit, následně do něj vtisknou něco ze sebe a předat to dále lidem, kteří pro to budou otevření. To se nakonec opravdu povedlo. Martina pro publikum svojí hudbou dešifrovala slova, souvětí a odstavce z knihy, obohatila je o vlastní pocity a myšlenky a zároveň pro to poskytla prostor i lidem v sále. Kniha byla pro interpretaci velmi vhodná. Osobně jsem jí nečetl, ale z úryvků textu natištěného na programech (jednalo se o totožný text s textem čteným při představení) se dalo velmi dobře vycházet. Vybrané úryvky poskytují svobodu a šanci uchopit jejich myšlenky vícero způsoby a z různých úhlů. Jako student flétny velmi obdivuji, že tento projekt vůbec vznikl, a že jsem měl možnost ho navštívit hned dvakrát.


Prorok větru
Salesiánské divadlo (Kobyliské nám. 11, Praha 8)
pá 31. 1. 20:00
Festival Lelediv (Lelekovice u Brna)
pá 6. 3. 20:00