Proč je současné vizuální umění pořád tak nepochopitelné? Co stojí v jádru výsměchu, který stále od spousty lidí sklízí? Co chtějí lidé od umění? Člověk, který nechápe hodnotu současného umění pravděpodobně argumentuje jednoduchostí jeho provedení, absurditou a nedostatkem či úplnou absencí krásy či přitažlivosti. V tomto článku se zaměřím na umění vizuální, byť je tendence, kterou popíšu, přítomna v oblasti umění obecně.


Stále se setkávám s komentáři vycházejícími z pohrdání současným uměním, které nezřídka pronášejí „milovníci umění“, lidé různých generací, kteří jsou orientováni humanitním směrem a jejichž zálibou je návštěva galerií. Někteří se zase od výsměchu současnému umění distancují a přiznávají prostě jediné – že ho nechápou. Jen zřídka to v nich však probouzí zvědavost dozvědět se o něm víc. Ptám se takového člověka: Co chceš od umění? Podle něj je to jasné. Umění má být krásné, má nás oslnit svojí nádherou, máme se podivit na dokonalostí stylu a tahy štětcem, které zcela přesně dokázaly opsat detaily dané reality. Krása, jak psal sv. Augustin, má odkazovat k jakési hluboké duchovní podstatě, má nám připomenout, že Bůh existuje, protože co jiného by mělo být důvodem existence takové oslnivé věci. To jaksi nezapadá do doby, kdy Bůh už je pro mnohé nějaký ten pátek za zenitem (srovnejme středověkou společnost bezmezně se upínající k Bohu a společnost dnešní). Boží složka s osvícenstvím ustupuje do pozadí, oslnění však zůstává, onen obdiv se přesunul k v romantismu zasazenému uměleckému géniu, co ale s člověkem z masa a kostí, jímž je umělec dnes? A jenž se svojí kamerou zachycuje často oku ne zrovna libé obrazy světa, v němž žijeme, a které by koneckonců dokázal natočit každý? Porod v galerii? Vždyť to mám doma na videu, anebo lépe: natáčení tohoto životního milníku jsem se úspěšně vyhnul. Co s umělcem, který nepopírá existenci hovna? Milane Kundero, ano, Vy pane, Vy, jenž jste charakterizoval popřením hovna kýč, jaké je vaše stanovisko k postmodernímu umění? Přeženu to a položím si otázku: Má být umění úžasným eskapismem, nebo má ukazovat často nepříjemnou pravdu? Nápodoba, l’art pour l’art nebo angažované umění? Potěšení, nebo poznání? Aristotelovská trojice docere, movere, placere se nám v průběhu dějin moderního umění roztříštila na milion miniaturních střípků s nekonečnými možnostmi.

Snídaně… s Hegelem
Zdá se mi, že spousta lidí pohybujících se v kulturním prostoru, žije, co se pojetí umění týče, mentálně v 18. století, snídaje vajíčka natvrdo s Hegelem. Ten předpověděl smrt umění, která měla s individuálním uměním nezachycujícím jedinou, a to božskou, pravdu, přijít. Pokud na dějiny umění shlížíme z našeho století, moderní umění podle Hegela již není umění. Tento německý filozof měl zmíněný postulát podchycen svou mohutnou teorií dějin, ve které je umění jen dočasnou platformou pro vyzařování ducha. Dnes je tento Hegelův koncept dějin neudržitelný, přesto vajíčka natvrdo jíme stále, a často snad i podobně uvažujeme. Snad jde pouze o chybné pojetí pojmu, kosmetickou chybičku – umění v myšlení mnoha lidí je statickou entitou, která znamená nápor krásy, který nás zasáhne jak emočně, tak přinese údiv nad dokonalostí zpracování. Pokud je nějaký objekt v rozporu s touto definicí, příčí se jim jeho zařazení do kategorie umění. Pokud by současné umění mělo škatulku např. „experimentální objekty se schopností přimět nás vyjít za hranice našeho každodenního poznání a zpřístupňující nám estetický zážitek často neshodný s prvoplánovým potěšením“, snad by veřejnost byla k tomuto typu umění shovívavější. Anebo naopak – protože problematičnost je prostě problém. A o problémy přece nikdo nestojí. Lidé si chtějí odpočinout od monotónnosti pracovního dne, takže volba vizuálně efektního akčňáku nebo impresionistických krajin je nasnadě. Na-snadě. Jedná se ale vždy o útěk do snadno přístupného fikčního světa? Zdá se mi, že fikce je příbuzná jak s eskapismem, tak s reálným světem, v němž bojujeme o své místo. Fikční prostor nás nezřídka vede oklikou k problémům žitého světa. Vzpomeňme si na dodnes omílaný román Brave New World (Konec civilizace). Ne vždy je fikce oddechovka, i když tak na první dojem může působit.

Bagatelizace poselství s bagetou v ruce
Je pochopitelné, že člověk ve svém životě potřebuje trošku oddechu a pozitivně stimulujících objektů, jimž snad zůstalo něco z toho Boha. V běžném životě si bohužel často odsouváme někam do kouta pravdu, většinou není příjemná a my chceme po denní (či noční) šichtě ony příjemné věci. Člověk také touží po jistotě, díky níž je psychicky stabilní a cítí se dobře, což je žádoucí. Vždy, když přišel nový umělecký směr do konfrontace se zaběhnutým uměleckým kánonem, bylo jen pár lidí z řad odborné veřejnosti na straně vetřelce. Naše psychika se brání všemi možnými způsoby, aby její klid a jistota nebyly narušeny.

Snad kvůli své naivitě chápu tento zdánlivě marginální problém současného umění, tedy že je mnohými odmítáno jako paskvil, který nemá s uměním nic společného, jako morální problém, jímž je zatvrzelé odmítání pravdy. Nelze to nikomu vytýkat, protože v tomto případě tak činí nevědomě. V našem světě problémy existují, a nejsou malé. Pokud budeme veškeré současné umění zahrnovat výsměchem, bagatelizujeme poselství, které se nám snaží mnohdy předat. S bagetou a vlašákem v ruce se nestaráme o to, jaké exkrementy konzumujeme, hlavně že nám chutná. Realitou je, že spousta zla pramení z pouhé ignorace – ta je pohodlná, je odpovědí na lež, že se nic tak špatného neděje a svět je v naprostém pořádku, nebo že za špatné věci, které se dějí, nemáme zodpovědnost. Příkladem nelehce stravitelné přehlídky současného umění je bienále Ve věci umění. Přináší diskomfort, ukazuje zkušenosti lidí, kteří jsou nám naprosto cizí. A vyzývá nás k empatii. Ta je totiž potřeba pro narušení schématu „my“ a „oni“, pošťouchává nás k dialogu, který je základní surovinou zdravé lidské společnosti. Pochopení a soucit jsou jen krok od úcty lidských práv, zasazování se o ně a lpění na nich.

Pevně doufám, že tento kritický text přinese podnět k objevování současného umění. Vzhledem k diskusi o vládních opatřeních proti šíření koronaviru, která probíhá v době psaní této eseje, pociťuji, jak je přístupnost galerií i v blízké budoucnosti nejistá. Z výstav, které by mohly být v době, kdy naopak vy čtete tento článek, k vidění, chci uvést kromě již zmíněného bienále výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého v ostravské galerii Plato a Brave New Normal v pražském Kurzoru.
Poslední poznámka na konec: Avokádo = novodobé otroctví, nahraďte rajčaty ze zahrádky.

text: Tereza Vydrová