„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Možná je příliš brzy pro čtrnáctiletého žáka základní školy volit si obor, jemuž by se v budoucnu věnoval. Někteří nemají jasno ani po vystudování té střední. Ale i ti, co odmalička vědí, kam přesně chtějí směřovat, se jednou dostanou na konec řádku. A nastává zlom. Okamžik, kdy se představy získané během studia přetaví ve vysněné povolání, nebo naopak dojde k velkému rozčarování. Pravděpodobnější je druhá možnost.

Že dnes vysoké školy chrlí jednoho inženýra a magistra za druhým, není žádnou novinkou. Proč se tedy mnozí hlásí na obory, u nichž mohou předpokládat minimální šanci na uplatnění? Naivita, sebejistota nebo jaký motor pohání mladého člověka, jenž podává přihlášku, ačkoliv si je vědom, že získat zaměstnání v daném odvětví se podaří pouze pár vyvoleným? A tak stráví léta přípravou na povolání, které ve skutečnosti nikdy vykonávat nebude. Uvažovat logicky, čistě rozumově a ne podle vlastní touhy už ale člověka zbavuje té opravdové svobodné volby se seberealizovat a nutí přijmout nastavená pravidla společnosti.

Ukončení studií a nástup do prvního zaměstnání patří mezi největší životní zlomy. Málokomu se podaří najít práci ve svém oboru. A zároveň mnozí narážejí na odlišné platové představy. Diví se, když objeví mnohem lépe placené pozice, jež může vykonávat klidně i trochu lépe vycvičená opice, a znalosti, které léta pilovali, se nakonec jeví absolutně nepotřebné. Čekat, až se uvolní místo, na něž si děláte zálusk, si dnes sotva někdo dovolí. Je potřeba platit nájem a celý kolotoč poplatků, téměř srovnatelných s nabízeným platem. Mnozí tak studium dále a dále protahují, jen aby toto rozčarování alespoň o kousek oddálili. Škola však málokoho připraví na skutečný život. Neukazuje cestu, jak se porvat s každodenními starostmi, učí jen vědomostem, které častokrát rychle upadnou v zapomnění. Poslední dobou mám dojem, že by mnohým pomohl například předmět s názvem Finanční gramotnost aneb jak se neutopit ve zbytečných dluzích.

Kdo hledá, nenajde
Tématem střetnutí ideálů s realitou se aktuálně zabývá například slovenský dokumentární film Absolventi – Sloboda nie je zadarmo, jehož česká premiéra proběhla začátkem ledna v kině Světozor. Snímek sleduje tři absolventy umělecké školy a jejich život po dokončení studií. Kolik vystudovaných umělců se skutečně bude ve svém zaměstnání umění věnovat? Minimum. Většina bude dělat úplně něco jiného. Tento snímek nepřináší nic objevného, spíše je výpovědí dnešní doby, přináší vhled do pocitů a myšlenek mladých, kteří prohrávají svůj boj o iluze. Pro názornost se na plátně několikrát objeví momenty, kdy jeden z absolventů, pracující v rodinném obchodě s chovatelskými potřebami, vhazuje hadům do terária myši či holuby. Jako by režisér Tomáš Krupa chtěl divákům podsunout myšlenku, že oni sami jsou také takovými oběťmi, jež svádějí marný a předem prohraný zápas ve snaze zvítězit nad nekompromisní realitou. Nástin nějakého východiska byste v tomto pesimistickém dokumentu hledali zbytečně. Ono vymyslet funkční řešení pro globální problém rostoucí nezaměstnanosti a ztrátu životních ideálů není snadné pro leckteré sociology, natož pro dokumentaristu nebo redaktorku. Někdy však stačí na skutečnosti alespoň upozorňovat a snažit se tak vyslat impuls kompetentním osobám. Věřím, že tímto směrem režisér Krupa míří.

Ukazuje se, že se mladý člověk často při snaze o zařazení do produktivní fáze života stává nesvobodným, pouhým rukojmím peněz, jež jsou jedinou nadějí na získání životních jistot. Umožňují mu zbavit se strachu o vlastní zabezpečení. Strachu, který mu nedovoluje riskovat, vystoupit z koloběhu a jít za svými sny. Vždyť možnosti dnešní doby jsou skoro neomezené. Nic vám nebrání cestovat, kam si vzpomenete. Téměř. Jen zmiňované finance často nedostačují k uskutečňování vytyčených cílů. Z toho vzniká další vlna frustrace. Obzvlášť v době, kdy mnohý zaměstnavatel rád pokřikuje, že na vaše místo už čeká padesát dalších. I já jsem tuhle větu párkrát zaslechla na vlastní uši. Stejně tak jsem byla konfrontována s prohlášením, že o stejnou pozici má spolu se mnou zájem i dalších pět set uchazečů. I na méně kvalitní místa bývá těžké se probojovat. Jak to tedy s tou proklamovanou a často do úst branou svobodou vlastně vypadá? Zdá se, že člověk se může stát svobodným, jen pokud dokáže pružně splývat s životem tak, jak přichází, a odolá touze vzpírat se jeho toku a vymiňovat si věci takové či onaké. ∞