Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Nesnadno lze spočítat vrstvy fenoménu, který nutí nově přemýšlet a letos slaví už šedesátý rok. I proto je mu k tomuto jubileu vydána kniha a věnována výstava. Laterna magika jako intermediální fúze, výstavní objekt, novomediální koláž, ale i jako instituce a politikum otevírá svou činnost na stránkách knihy Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky.

Kniha Příběh služebnice pojednává o dystopickém místě – republice Gileád – nacházející se na území Spojených států amerických. Zemí otřáslo nepříznivé ovzduší soužené toxickými výpary a mnoho žen se v tomto důsledku stalo neplodnými, neschopnými počít dítě. Alespoň tohle tvrdí totalitní režim, jehož obyvatelé jsou drženi v okovech.

Co by se mělo do kamenů tesat, kreslí se do knihy, a na kameny se maluje. Roman Franta – malíř, pedagog, autor hojně zastoupený v uměleckých sbírkách, je nyní i romanopiscem.

Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a více demaskující přiznání. V pořadí druhá sbírka poezie opět představuje unikátní počin, v němž ústředním motivem je láska ve všech svých podobách. Kromě lásky vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.

V pátek 5. dubna se v brněnské Moravské galerii konalo mezinárodní sympozium Žít s obrazy: Artotéka jako možný způsob prezentace současného umění a edukace. S příspěvkem vystoupili účastníci z Česka, Rakouska i Německa, a díky tomu mohli posluchači i přednášející snadno porovnávat přístupy jednotlivých zařízení a poučit se z jejich zkušeností. Celá akce však, zejména v rámci naší republiky, spíše nastolila zajímavé otázky, než že by přinesla jednoduchá řešení. Jaké otázky to byly? A existují na ně odpovědi?

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.