Coming-of-age drama Než skončí léto je celovečerní debut režisérky Shannon Murphyové. Způsoby, jakými se vyrovnává s filmařskými výzvami na pozadí rozeznatelné šablony, přitom zpravují o nenápadném, avšak těžko zpochybnitelném talentu. Poslední měsíce umírající dívky autorka pojímá jako traktát o toku času a jeho filmovém zachycení.

Snímku Murphyové se po premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách dostalo příznivých ohlasů. Kritici vedle chvály hereckých kreací zdůrazňovali jako nepopiratelné pozitivum především tonální ekvilibristiku režisérky. Přestože je takřka bezproblémové střídání komických, vážných a melancholických poloh devizou vyprávění, o jeho vnitřním fungování a emocionálním vlivu možná více sděluje téma časovosti, které filmem prostupuje.


Poslední měsíce bez řádu
Než skončí léto má základ v divadelní hře Babyteeth australské dramatičky Rity Kalnajaisové, jež je také autorkou scénáře k filmové adaptaci. V obou zpracováních nalezneme teenagerku Millu, která trpí smrtelnou chorobou a jíž vnese do života notnou dávku rebelské radosti drogově závislý Moses. Původní divadelní text je strukturovaný podstatně odlišně, přičemž většinu obměn vnesla do filmového scénáře sama Kalnajaisová. Není tedy zřejmé, zda byl zmíněný leitmotiv na člověku nezávislém proudění času citelný již ve scénáři a jestli jej Murphyová rozvedla nebo zda šlo až o režisérčin zásah.

Implikovaný autor nebo skupina autorů každopádně pracovala s vírou, že pro osud Milly (Eliza Scanlenová) a implicitní významy, které z něj vyvstávají, není vhodný narativ kauzálně propojených akcí. Upřednostňuje volnější řetězení scén – jako by se kameraman vždy jen nemotorně dostavil k odvíjející se situaci a vybíral a spojoval až dodatečně. Místo vysoustruženého vyprávění film upřednostňuje sled krátkých útržků, které nicméně Murphyová dokáže sladit v srozumitelný myšlenkový celek.

Ztělesněním tohoto „přirozeného chaosu“ je ve fikčním světě postava Mosese (Toby Wallace). Roztěkaný a věčně zdrogovaný mladík už v úvodu mění u Mille a jejích rodičů zakořeněné zvyklosti. Matka (Essie Davisová) a otec (Ben Mendelsohn) postupně zjišťují, že hoch v dívčině tragickém životě představuje radostnou skvrnu, a dovolí mu, aby se k nim nastěhoval. Skutečnost, že je Moses spirituálním vyslancem autorčina přístupu, posvěcuje větou „nejsem připraven na to být funkční“ – stejně jako film není s to vyprávět o umírající dívce a jejím okolí ve zcela rigidních schématech.

Epizodičnost a oslabená kauzalita se sebou nesou příjemně neortodoxní zážitek. Stejně jako v divadelní hře Než skončí léto se film skládá z množství krátkých kapitol. Ty mají někdy parametry celistvé sekvence, v jiných případech jde ale spíše o vypravěčsky strohé výjevy. Z obecnější perspektivy ve filmu jistě nalezneme čitelný děj, ten se však místo klasických čtyř aktů odvíjí v deseti blocích, které vždy charakterizuje nějaká změna vztahu mezi Mosesem, Millou, její matkou či otcem. Jelikož film šetří časovými údaji (jistou nápovědou může být břicho těhotné sousedky), mezi bloky i mezi jednotlivými scénami vznikají nejasně rozsáhlé časové výpustky. V neposlední řadě se na nezvyklém dojmu podílí přítomnost různorodých náhod. To prezentuje už úvodní scéna na nádraží. Interakce mezi Mosesem a Millou je zde plná nepředvídatelných momentů a zkratových reakcí, které nakonec vedou k tomu, že nevybíravý mladík bez domova skončí u spořádané rodiny na večeři. Podobně nevyzpytatelné jsou i cesty Milliny matky a otce, kterým film věnuje možná překvapivě mnoho prostoru.

Osvědčené na dosah
Zdráhám se říct, že autorčiným záměrem bylo naivně „pravdivější“ postižení nezachytitelného časového proudění, které by stálo v opozici klasického vyprávění. Její ruka nám však dovoluje různá schémata srdceryvných dramat vidět jinak. Jako bouření Smetanovy Vltavy, do níž protagonistka nečekaně zatroubí klaksonem.

Jestli někdy byl podobný odklon od vzorců klasického vyprávění drzý, nyní už očividně nikomu nepřekáží. Než skončí léto se tak rychle stalo oblíbeným artiklem na mnoha světových festivalech. Film patrně bude pro málokoho představovat diváckou výzvu, na to je jeho šablona příliš zřetelná a postavy poskytují mnoho příležitostí k empatickému soucítění. Osvědčená pravidla, jak oslovovat publikum, následuje jak při inscenaci scén (každému z herců věnuje dojímavý „oscarový“ klip), tak i při hudební dramaturgii. Jedna ze závěrečných sekvencí ukazuje Millu a její matku, jak společnou hrou na housle, respektive na klavír, rozžíhají srdce svým blízkým. Vzájemné porozumění mezi matkou a dcerou nemůže být vyjádřeno explicitněji.

Než skončí léto nám připomíná, jak často naším časem vůbec nevládneme. Snaha Kalnajaisové a Murphyové nás vzdaluje x-té variaci na uplakanou elegii, některé aspekty filmu se ale stále vyznačují opatrností a honbou za očišťujícími emocemi. Na festivalu v Karlových Varech by šlo zcela určitě o obrovský hit.

Než skončí léto
režie Shannon Murphy
Austrálie, 2019, 118 min