Četli jste jako malí knihu Mluvící balík od Geralda Durrella? Pamatujete si skvělé ilustrace Adolfa Borna? Běhal vám mráz po zádech při představě děsivých bazilišků a bavilo vás čarotele? Pak si běžte osvěžit vzpomínky do Národního divadla. Smiřte se ale s tím, že některé vzpomínky už prostě resuscitovat nelze. A děti bych s sebou snad ani nebrala.

„Vlkodlaci už můžou jít,“ zaznělo prostorem piazzetty Národního divadla a naše skupinka poblíž průvodkyně třímající ceduli právě s nápisem „vlkodlaci“ se dala pomalu do pohybu. Cestou do katakomb divadelního svatostánku nás uvítalo asi pět žabáků, kteří vedli své více či méně vtipné řečičky a snažili se na procházející všemožně dorážet. Místo směrovek a zátarasů nás od vstupu do zapovězených míst odrazovaly štítky „Pozor, divá zvěř! Nekrmit.“. Tím úsměvněji pak působili členové orchestru a další účinkující, kteří se za cedulemi objevili.

Vlkodlaci, fénixové, bazilišci a další verbež
V posledním úseku trasy podzemím zákulisí jsme dokonce míjeli „pravého“ strašidelného vlkodlaka uzavřeného v tmavém mřížoví. Další bájná zvířata nás uvedla z temnoty na prosvětlenou slavnost, k níž vedl asi 10 metrů dlouhý tunel. Na jeho hedvábné stěny se promítaly organické vzory a svou polohu na rozhýbané točně udržoval pomocí malých koleček. Dostali jsme se až na konec a skrz slavobránu se ocitli přímo na nejslavnějším českém jevišti. Do šaten a sedadel jsme přicházeli z poněkud nezvyklého směru a dokonale navnaděni. Děti měly oči navrch hlavy, obrovští fénixové rudě zářili na balkonech – obsluha těchto loutek vyžaduje spolupráci hned tří lidí najednou! Už ať zhasnou a začnou!

Představení je volně inspirováno knihou Geralda Durrella Mluvící balík, kterou jsem v dětství hltala. Těšila jsem se doslova jako malá.

„Jednou za padesát let se otevře náš svět. Jednou za padesát… Jen jednou za padesát let.“ zpívaly víly se svítícími čepicemi stále dokola. Prvních pět opakování jsem se snažila co nejpřesněji pochytit slova a jejich význam. Během dalších několika repete jsem detailně prozkoumala zajímavé kostýmy éterických bytostí a slíbila si, že si o takovou pokrývku hlavy se zabudovanými LED žárovičkami určitě musím napsat Ježíškovi. Pak jsem si zklamaně uvědomila, že jsem dospělá. No a pak už jsem se začala nudit, dospělá – nedospělá.

Nuda, bohužel
Na nezábavné vlně se, bohužel, neslo celé představení. Ano: krásné kostýmy, nápadité kulisy, výtečné pěvecké i taneční výkony a snaha orchestru. Hudební žánr byl však, dle mého názoru, s přihlédnutím k hlavní cílové skupině zvolen zcela nevhodně. Opernímu zpěvu není rozumět a titulky nad oponou si malí diváci nepřečtou. Hudba nelahodí uchu a není se v ní čeho chytit. Jistou úlevou byly až rozverné árie odrzlého žabáka a závěrečná děkovačka. Ta připomínala titulkovou scénu z filmu Shrek: živé bicí na scéně, všechny postavičky spolu dovádějí a zpívají a písnička je natolik chytlavá a jednoduchá, že se může po chvíli přidat celé publikum.

Největší zážitek si tak paradoxně odnáším z procházky temným podzemím divadla ještě před začátkem představení. Vytanulo mi i množství vzpomínek na dávné předčítání Durrella před spaním, ačkoli třeba největší zlouni bazilišci jsou v Čarokraji poněkud směšní a rozhodně z nich nejde strach. Je opravdu velká škoda, že tato příležitost, jak nalákat děti do divadla, zůstala nevyužita.


Čarokraj
Národní divadlo
režie Petr Forman
scéna Andrea Sodomková, Matěj Forman
kostýmy Andrea Sodomková
hudba Marko Ivanovič
premiéra 14. 1. 2012
nejbližší reprízy 31. 5., 1. 6., 2. 6., 23. 6., 24. 6.